ve svých verších rádi uvádívali Minervu, jakožto představitelku vzdělanosti; vychvalovali stav učených, jichž prý sobě váží kde kdo, šlechtic i král, úřadové, boháč i chuďas. Některý děkan pro kontrast zabloudil i do líčení lidí nevzdělaných, počítal k nim všecka řemesla, aniž jich práci tuze velebil; jen učení jdou za moudrostí, za ctností, neučení shání se po penězích, dobývajíce jich všelikým způsobem, právem i neprávem. Takové a podobné urážky dali sobě líbiti tehdejší mužové práce snad tím, že byly latinské. A urážky to byly druhdy i hodně silné — a nespravedlivé potud, že mezi učenými tenkrát jako dnes sháněli se mnozí po ctnostech méně a po penězích více.

Jeden z děkanu na počátku XVI. věku veršem volá k: beánům, aby přišli na staré cvičiště, kde bude rohatý kozel; kdo na divokém nejel kozle, nikdy nebude míti prospěchu z básnického koně Pegasa. Vavřínem ověnčí se ten, jenž urputného kozla překoná. Student prý musí býti, než vstoupí do vysoké školy, očištěn; židé a pohané také očišťovali prý svoje oběti všelijakým způsobem. Nechť jen se chlapci nebojí, tak psal roku 1568 děkan Zelotin z Krásné Hory, nechť směle podniknou boj s kozlem; beánie jest zvyk chvalitebný, pocházející z ustanovení Sokratova; již mládež athénská nechávala drsných mravů deposicí na kozle. Jiný děkan (1571) vykládá ve zvací básni, že otcové čeští přinesli si beánský zvyk od Sekvany, z Paříže. Děkan Marek Bydžovský r. 1585 naznačil v pozvánce své poněkud zevrubněji, co beána čeká, co s ním na očistu bude provedeno; bude prý zakuklen, kukla služiž mu za znamení nekalého života dosavadního; kuklu se sebe svlékne, stejně tak mu jest zanechati onoho škaredého života lidí nevzdělaných; dosavad prý byl sprostým oslem, mravy měl hrubé; nechť prý jen přijde, natře se mu tvář krví z plic a týrání, jehož zažije, bude mu s valným prospěchem.*)

Akademické beánie konávaly se obyčejně v srpnu měsíci, ale mimořádně na prosbu rodičů a preceptora mohly býti provedeny kdykolvěk. K nim přicházívali chlapci, žáčkové latinských škol farních po všem království roztroušených. Byli to chlapci větší, menší, druhdy i velmi drobní. Toť se ví, že odbyvše obřad na kozlu, nezůstali v universitě jakožto její posluchači: po ceremonii šli zase domů, odkud byli přišli; složili tu s jistou outratou a námahou „selské mravy" a zapsavše se v album universitatis, zůstávali na dále žáčky venkovské nebo pražské školy latinské. Pražští professorové napomínali učitelů latinských, aby hojně posílali chovance své do Prahy ? beánii, mělitě z toho důchod. Který rektor venkovský měl se váhavě, toho kárali, pobízeli, vyčítajíce mu, že nedovedl připraviti schopné discenty ? beánii.

Studentíčkové přespolní shánívali peníze na cestu a outratu v universitě. Učitel sbíral, poněvadž hochy musil vésti. Který byl chůd, tomu zůstaly „selské" mravy tak dlouho, až přece některak, byť později, peníze sehnal.