věc pozná. Jeho víra jest pověra, a zůstává tak dlouho, dokud ho příhodná příležitost nepoučí.

Pramen tedy pověr jsou a zůstávají oučinkové v přirozenosti, jejichžto příčiny smysly svými nechápáme. A proto takové oučinky skrytým a neviditelným mocnostem přičítáme. Neviditelné bytnosti aneb ducha nemůže si člověk představiti, pročež ve fantasii skládá podobizny, obludy ďábla s kopytem a rohy, prostovlasé čarodějnice na vidlích a košťatech, ohnivé draky. Člověk sám takové potvory dělá.

Nejlíp talcto pověry pohřbíme: Hledejme pravé příčiny o věcech a hned pošetilost a směšnost pověrečných skutků ukažme. Při prostředcích, kterých užívá pověrečník, jako při čarách a zahánění nemocí, zlehčuje se náboženství, bližní škodu bére, rozumný zlomek proměňuje se v jalovou řezanku, rozmáhá se tupost a nepravostem cesta se klestí. Místo toho, co by se oučinek s příčinou srovnati měl, co bychom toho potřebovati měli, . co rozumní činí á radí, co bychom pokojně dobrého skončení očekávali měli, přičítáme věcem takové příčiny, kterých nemají, doufáme a strachujeme se pro nic za nic, zakládáme na řeči lidské, sami pak o ničem nepřemýšlíme.

»Bůh tento pořádek ve světě ustanovil, aby každý oučinek takovou příčinu měl, která s ním přirozeně a skutečně spojena jest. Také srovnávají se věci vespolek jako záměr, cíl aneb oučel a prostředek.«

»Každý směřuje k tomu, aby se denně jednou nasytil; prostředek ? tomu jest pokrm a bez pokrmu toho cíle nedosáhne žádný.« Odtud spisovatel vychází, aby dokázal bezpodstatnost pověry, že má čeledín koně zdravé a pěkné, když jde o půlnoci ? šibenici, odřízne z oběšeného kus »klocu« a pak otírá koně tímto »klocem«. Otázkami a odpověďmi přesvědčí Lucian sousedy, že není jiného prostředku, aby koně pěkně vyhlíželi, než pořádné krmení a čištění. Ostatně prý jest každému svobodno, kdo obroku šetřiti, lecjako krmiti a koňů čistiti nechce, přece však pěkné koně míti žádá, ať jen klocem z oběšence koně potírá, pak se alespoň přesvědčí, zdali tím prostředkem cíle dojde.

Každý tedy oučinek přirozeně musí býti spojen se svou příčinou. A tote ten klíč, kterým se otevře zámek všech pověr. Dlužno při tom pozorovati, jak se kolikráte přihodí několik účinků a jeden není příčinou druhého. Může se na př. státi, že někdo šije jehlou, kterou byl šit rubáš na nebožtíka. Nedlouho potom se roznemůže. Nesmí pak tu jehlu pokládali za příčinu svojí nemoci.' Kdo ví, čím se v tom čase pokazil.

Tomu říkají lidé také předcitem, když skrze kromobyčejné znamení ěco nového zvědí. Některý člověk slyší ve spaní udeření, hřmot, břinknutí aneb zaklepání na dvéře; to se zdá také člověku, který v popeli leží a nespí, buď zdřímá aneb hrozná divadla sobě představuje: tu by měl oči sobě protři ti, vstáti a vyšetřiti, nebylo-li to zavznění v uších Peb jiná přirozená příčina. Zůstane však tiše ležeti a nehýbá ani oudem. -který v strachu ohlíží se po světnici a ničeho nenalézaje praví: ,Duch byl, znamení to bylo!' To je ale nerozumný závěrek. Dokud dobrým rozumem a zdravými smysly přesvědčeni nejsme, nemáme tak souditi.