Psi vyjí, kočky se kousají, sůvy hohtají, červotoč V stěně vrtá, na půdě něco padlo. Ihned lidé praví: ,To jest jisté znamení, že nemocny v domě umře.' Darmo jim rozumny člověk vykládá, proč psi vyjí, kočky se kousají, sůvy hohtají, a že červotoče v tiché noční době slyšeti jest a že udeření na půdě svou přirozenou příčinu má; ne, to jsou samá znamení smrti. To je nerozumný závěrek, neb Bůh nikde neustanovil vytí psů a hohtání sov za proroky smrti; to však v Písmě nacházíme, že hodina smrti naší nejistá a nepovědomá jest.

Někdy v noci jest něco slyšeti. Ihned se praví: ,Totě něco neobyčejného;' tu hned sem a tam se myslí, co se stane aneb který přítel umře. Přihodí-li se pak, že některý přítel umřel, tuť dotvrzují: ,Zdaž jsme to nepředcítili ? Stalo se.' Jakoby lidé v každém čase neumírali. To do-mejšlení ale jest bludné. Nechť někdo umře, aneb něco nenadálého se přihodí, má to přirozenou příčinu, jen že my toho důvod nevíme. Kolikrát se náhodou něco stane. Nemocny leží na smrtedlné posteli a kočky na půdě převrhnou nějakou nádobu. ,Nemocný umře!' Nu, byla-li v něm samém příčina smrti čili kočky tím převrhnutím příčinu ? smrti daly ? Který rozumný bude na kočky hádati ? Kdybychom věřiti měli, že po udeření neb jiném neobyčejném znamení někdo umře, mohli bychom právě tak věřiti, že po dešti oheň vyjde, protože se to časem stává; je-li pak ale déšť ohně příčina? Když někdo z přátel umře, bývá na kolik mil vzdálený. Svým tělem nemohl takového znamení dáti; duše pak bez těla nápodobně zjeviti se nemůže. Lidé však praví: ,1 kdo zná moc duchů?' I to jest marná výmluva, neb duchové z svého místa nemohou. Tak to máte, když se předcítění naplní. Jest to pouhá náhoda . . .

Pouhým pomyšlením nemůže žádný přítomný, tím méně nepřítomný člověk v duši jiného buď myšlení neb představení vzbuditi, z čeho přej máme znění v uších neb skytání. Pokusme se o to, když tak pohromadě jsme, jedenkaždý na něco mysleme — — zdali to, co si jedenkaždý myslí, v duši jiného něco působí? Aneb mysleme si na přítele, který u příkladu v kostele, na poli aneb jinač nepřítomný jest, a pak se ho tažme, měl-li o tom myšlení našem znamení neb pocítění? Zajisté ne. Tak také duše nemocného nemůže v duši nepřítomného přítele působiti, neb duše nemocná nemá vyšší moc nežli duše zdravá. Kdo by na taková předcitem' věřil, věřil by věci nemožné. Máme-li předcítění a vyplní-li se, nepochází to z nějakého nadání, nýbrž jest to předzvídání v naší vlastní duši, která ustavičně oučinlivá jest, soudí a z kolika věcí na jednu zavírá . . .

Můra není nic jiného, než křeč, přirozená tíseň v prsech a nohách a pochází zvláště z zkaženého žaludku a husté krve. Lidé, kteří mnoho jedí a málo pijí, mnoho sedí a málo chodí, nejvíc toho zakoušejí. Když jest žaludek mdlý a přecpáme ho jídlem, nadme se, neb opírá se o oponu, která se tiskne a ty bolesti působí. Neb oběh krve zastavuje se, dýchání jest těžké, smyslové se zmírnějí, hlas se zaráží a povstává tesknost, takže člověk myslí, že na něm leží tíž jako eentnýř. I to lékaři zpozorovali, že ti, jenž na zádech leží, začasté od můry tlačeni bývají. Kdo tak leže