spí mívá těžké sny. Lidé v takovém stavu věří pevně, že nespali; tím pevněji, poněvadž strašné obrazy, kteří jim dle jejich umínění pokoje nedali, vypsati umějí a své pochybování navlas vypovědíti znají. Tu prý seděl černý mužíček na stolici, najednou se tak natáhl, že byl až ? stropu, opět se skrčil, ke mně přiskočil, na mne se položil a tlačil mne až ? zadušení. Pak zmizel a tu teprv mohl jsem dýchati a křičeti. Jiný vypra-vuje: Tu ležel pes podle mne na zemi, vstal a oklepával se hrozně a v malého mužíka se proměnil. Potom ke mně na postel vstoupil . . . Kdo v střídmosti spát jde, nezví nic o můře. Toť pochází od sepření srdce na odporu z jedné a života z druhé strany, a při těžké krvi můra jako pes, jako mužíček vyhlíží.

Jiní pověreční mají za to, že to duch moras, který z jiného člověka vychází a druhého ? svému vyražení tlačí. Jiní mají za to, že čarodějnice ducha neb ďábla k tomu navádějí, aneb že to samy dělají. Tu ale patrně viděla, ' že to pověra jest, neb totě obyčej člověka, když příčiny některéh > oučinku nezná, že obyčejně to na ducha neb ďábla svádí, jak se říká: Toť způsobil čert.

Pak se nastvořilo historií o můře, jak jim fantazí, lehkověrnost a lživost nadala. Za času, když celý svět pověrečný byl, byly nařknuté osoby ku právu potahovány, které ze strachu před mukami vyřkly, kterak se spějícího člověka mačkati naučily. Nejprve prý šla s nimi stará teta a jim ukázala, jak by se na spějícího položiti a ho tlačiti měly. Po druhé prý zůstala přede dveřmi státi a pozorovala, zdali to dobře dělají, pravila, aby se spějícímu na srdce položily, na děti ale aby nechodily. »Když nás z rána někdo pro něco poslal, neměli jsme jíti, ani v noci s lidmi mluviti. Teta pomazovala mastí práh, postavila se u dveří a pohybovala se, pak se lehce do povětří vznesla.« Samé báchory, kterým rozumný člověk nikterak uvěřiti nemůže. O vyznání před právem víme, že se lidé ze strachu na mnohé věci vyznaly, které pravdivé nebyly.

Můrou tlačiti umějí přej ti, kteří mají srostlé obočí. Bláznovství! Totě dar přirozenosti a tak málo působí oučinky nadobyčejné, jako obočí rozdělené. Abychom se před můrou uchránili, máme střevíce neb trepky (pantofle) tak obrátiti, jako bychom je na nohy vzíti chtěli, neb postaviti hrnek ? ohni, neb stolici z večera s místa postrčiti, na které jsme seděli.

Já ale dám proti můře lepší výstrahu a naučení, neb mnohý ani

pantoflí nemá, mnohý sedá na dlouhé lavici, která ? stěně přibita jest,

mnohý z večera ohně nedělá, a ti by od můry pokoje neměli. Kdo mnoho

jí, jez budoucně míň pokrmů, kteří se těžce strávějí, a pí víc. Zahaleč

pracuj rukama a neseď ustavičně; když jdete spát, lehněte na pravou

stranu, pak na vás můra nepřijde. Ještě jedno, zachovejte svědomí čisté

nepravostí, neb poskvrněné svědomí nedá ani ve spaní pokoje.

Hojení skrze Sympatii jest takové, kde se užívá prostředku, kterým se tělo nemocného nedotýká. Sympatie není jiného nic, než prázdné slovo, které nic neznamená. Sympatie má prý býti tajné spojení, Antipatie přirozené, nepochopitedlné odvrácení věcí od sebe. Lidé, kteříž se styděli jisté věci a nemoce s babičkami za čáry a oučinky ďábelské držeti, vzali