uzavříti dala. Vymyslil zvláštní klíč G a závoru opatřil navrch hrboly, za něž se klíčem i zvenčí, po hmatu, do skoby na veřeji posunouti a zase odsunouti může. Na noc může se závora tato pro všecku jistotu, aby si zlý člověk paklíčem „odzandat" nemohl, dřevěným hřebíčkem na provázku visícím do otvoru v konci závory zastrkovaným ve skobě upevniti.

Když r. 1866 Prusové vtrhli do Cech a v týdnu rakouskou armádu zničili a zahnali až i ze zemí koruny české, zmocnil se proto českého lidu při zemské bráně dobenínské tak nepřemožitelný žal a hněv, že se do vítězných Prusů pustil sám.

Celá řada vesnic v hejtmanství novoměstském proti nepříteli povstala se zbraní v ruce. Jesenice, Krčin a Bohuslavice stály tomu hnutí v čele. Pamatuju se na ně jako chlapec a milým svým krajanům i sobě pro potěšení vypsal jsem je belletristickým způsobem dle písemných i ústních podání v románě „Poslední selské pozdvižení", jejž jsem r. 1897 ve své „Modré knihovně" vydal.

Při sbírání podrobností ? románu tomu byl mně obzvláště nápomocným vysocectěný můj přítel a příznivec vdp. Vácslav Uhlíř, tajemník střídnictví novoměstského a velezasloužilý farář ve Velké Jesenici. Vlastenecký tento kněz vypátral a opatřil pro mne také celý svazeček psaných písní, jež byly v době selského hnutí v povstalých vesnicích složeny a pak zpívány. Zajímavý tento rukopis, jehož pisatelem byl Čeněk Dašek ze Slavětína, uložíme ve knihovně Musea království českého v Praze.

Vlastním autorem, básníkem a skladatelem zmíněných písní byl Vácslav Šubrt, rolník ze Slavětína č. 46. Muž tento, déle již zemřelý a v Eohenicích pochovaný, byl člověkem vzácných nadání, neboť byl také dovedným sochařským samoukem. Obsah písní jeho jest jasným tak, že netřeba ? němu obšírnějších poznámek. Písně ty byly zpívány a hrány ještě o masopustě r. 1867, ale pak zvolna zanikaly, přicházely v zapomnění a nyní o nich již jen starší lidé mluví. Proto s povděkem přijal jsem vyzvaní redaktora tohoto sborníku, abych je v „českém Lidu" uveřejnil jako zajímavost.

Písně ty jsou květy vypučelými v rozbouřených těžkých dnech, jejichž vzduch prosycen byl zápachem prolité lidské krve a čpavým dýmem vypálených vesnic. Zpívalo je lítostí a žalem rozechvělé české srdce a s nadšením opakoval je celý kraj, kterýž na obhájení svého domova proti vítěznému nepříteli chrabře povstal.

Nuž tedy, nechť paměť jejich se stárnoucími zpěváky nevymře.