lidová i hudba. V obojím, jak ve slově tak v notě zachovaly se zbytky, z nichžto lze souditi, kterak vlastně píseň lidová vznikala.

Stránka slovesná.

V epické básni ztrácí se osoba básníkova; zde v popředí vystupuje hrdina a děj. Ani za našich časů nemohlo by se jinak začínati než jako kdysi:

(Slov. spevy II. č. 476.) nebo:

(Suš. str. 96.)

nebo:

(Bart. II. str. 1.)

Už jinak se věc má v básnictví lyrickém, milostném. Za stara člověk z lidu, věda se jen částí celku, nevystupoval ani v básni v popředí se svým „já". Cítil se ve své skromné sprostnosti příliš rovným každému jinému, aby si byl troufal tlačiti se před jiné a zaměstnávati je svými vlastními záležitostmi srdce. Zpěvný lid sice jest dobrý, avšak ani ten nebývá prost obyčejných vad, zvláště nepřejnosti a výsměvnosti, a byl by sotva klidně snášel, aby se mu „ledakdo" s něčím vtíral, čeho s básníkem necítil a do čeho mu vlastně nic nebylo.

Bylo tedy potřeba věcí tak zatočit, aby se všem hodila a líbila. Jak se to činilo ?

Předmětem a obsahem písně býval všecek život lidu, vodle zbožnosti ponejvíce rozmanité radosti a žalosti srdce. — Když myšlénka naladila duši a počala hustnouti ve slova, hledal člověk tomu začátek. — „Jak jen začít ?!" —

V" té nesnázi se uchyloval o radu a pomoc ku staré známé a dobré přítelkyni — ku přírodě. Vyhledal z ní něco podobného tomu, o čem se mu v mysli sbíralo na píseň, aby svou subjektivní myšlénku objektivně zobrazil, namaloval — a tak jí dodal obecné zajímavosti, vážnosti, platnosti, pravdivosti.

Malovanými obrázky z přírody zdobíval si člověk příbytek, vyšívanými oděv, mluvenými svou řeč a píseň.

A jako nejvíce a nejpěknějších malůvek bývalo po čelních stěnách domu a příbytku, a nejvíce výšivek na přední straně oděvu, tak i píseň mívala ozdobný začátek. Bývala to takořka slavnostní brána, plná ozdob věcných i slovných.