str. 89
V obrázku na samém začátku písně bývalo jádro písně: ostatek byl skoro jen opis, v němž se myšlénka, obsažená v obrázku, převáděla na osobu a jednotlivý případ:
Koulelo se, koulelo
červené jablíčko,
komu ty se dostaneš,
má zlatá Aničko?
|
O jablíčku se neví, kam se dokoulí — tak ani se neví, kam a komu se Anička dostane.
Letěla, letěla bielá hus nad vodou:
zaplakalo diovča nad svojou slobodou.
|
(Kol. Zp. I. 230.)
Hus volně si poletuje nad širou vodní hladinou: děvče za svobodna má volnost. — Ale hus již zalátá a po chvíli se zmine: i děvče brzy se vdá a bude veta po svobodě. — Snad se vdá někam za vodu, snad právě v tu stranu, kam hus letí. — A byla ta hus bílá.
Už ten jarčok vyschou, rybky vychytali:
už to diovča vzali, čo mně slubovali.
|
(Kol. I. 116.)
Voda z potůčka ta tam, rybky tam ty — děvče, co mu slibovali, tam to.
Tentoť jest nejkrásnější začátek písně, protože nejdokonalejší obrázek ze přírody. Myšlénka básníkova v těchto případech jest obrazem zidealisována a úplně resorbována, obsažena.
U jiných písní juž je spojitost myšlénky a obrazu trochu volnější, jako třeba v tomto utajeném přirovnání:
Kalina, malina nad vodou sa kníše:
starodávný frajer lístočok mi píše.
|
(Kol. I. 112.)
Jako se kalina nad vodou kývá, kolébá, tak milý, patrně nevalný písař, vrtí se nad listem a sklání, a to tím více, by snad mu tam někdo nenahlédl. I to je roztomilý obrázek, ale již neobestihuje jádro věci tak dokonalé.
Zase v jiných písničkách jest krásné sice, nicméně přec jen pouhé přirovnání ? něčemu přírodnímu:
Tak si mi, muoj milý, do srdečka padol,
akoby mi cukor do ustečok kládol.
|
(Kol. I. 89.)
nebo:
Ako ta včelička za lipovým kvetom,
tak mi srdce letí za mojím frajerom.
|
(Kol. I. 23.)
Ještě u jiných jest obrázek přírodní trochu temný, nesrozumitelný; potřebí naň bystrého zraku lidového:
Słnce svieti vo dne, a mesiačik v noci:
škoda (&, šuhajko, že nemáš pomoci.
|
(Kol. I. 284.)
|
