to jesť: Jako šjunce jest samo a měsíc sám na nebi," tak šuhaj, pracuje-li na poli samoten, potřeboval by pomoci. Snad by pěvkyně sama byla ráda touto pomocnicí. ¦- .¦¦'¦¦ ; ''•.'-¦:

Posléze v jiných už aení žádného vztahu mezi přírodním obrázkem a myšlénkou. Obrázek tu již nepomáhá myšlénce, nýbrž slovu, aby se nachystal rým:

(Kol. I., 22.)

nebo:

(Kol. I. 196.)

V jiných přemnohá písničkách jsou přerozmanité jinaké začátky, ozdobené něčím ze přírody, buďto že věcným obrázkem z podoby a protivy a všelijak jinak, nebo jen slovné ozdoby básnické a řečnické jakožto světla slohu. Nelze tu všech případů vypočítávati.*)

Konečně ještě jiné písně začínaly bez obrázku, ale za to mívaly věcné a slovné okrasy uvnitř básně.

Co jest ve přírodě krásného a milého, snášelo se po něčem do písní, hlavně na začátky. Kdyby tak ze přírody bylo ubývalo, jak se z ní bralo, již dávno by ji lidé byli vyplenili.

. Básnická objektivnost i v lyrické písni jest vzácnou vlastností a předností lidového básnictví. I tam, kde mluví básník sám ze sebe, mluví jen. tak, že to po něm každý jiný může mluviti za sebe, jako ze své vlastní zkušenosti: „Já do lesa nepůjdu—, Kuža sem já, ruža —, Ešče sa podívám hore po dědině ¦—, Mała som ja ve fertúšku jahody —, Já na světě zarmócená —" atd.

Lidové vlohy básnické bývaly jako jednotlivé praménky ve zřídelné půdě: některý hojnější a křišťálovější než jiný, ale všecky z jedné síly a povahy země. Co by nevytrysklo jedním zřídlem, mohlo vytrysknouti z .jiného. Básník, co sám složil, neskládal ani tak za sebe a pro sebe, jako za jiné a pro jiné. Proto se ani nehlásíval ku svému dílu, a píseň, jen se zazpívala, již se stávala majetkem všech.

Lidový básník za stara i ve výronech svého srdce — třebas nevědomky, jen ze vrozeného citu a pravého poznatku ¦— dbával básnické míry a krásy. Nevtíral svého „já" v okázalé popředí, raději rozestíral posluchači před očima případný obrázek ze přírody, do něhož zasazoval perlu svého srdce. Nerozpínal mnohoslibně křídel ? mohutnému vzletu, nevypínal prsou, netloukl na buben paličkou „já". A mluvií-lí o sobě, pronášel svou myšlénku jasně a jadrně, v obecné zajímavosti a platnosti, slovem prostým a ušlechtilým, slohem hladkým a zvučným, rytmem lahodně běhutým. Proto se básně lidové tak rády a hned ujímaly a po staletí v paměti chovaly, proto podnes i učenec rád se ? nim vrací, aby v nich hledal klidné osvěhy ducha i srdce, jako na slunné a vonné stráni. V této