přirozené prostnosti jeví se nezměrná hloubka a výška pravého umění.! Právě svou přirozenou krásou a tajenou vnadou činí se národní píseň - i jen ve slovesné části — tak svéráznou, působnou a neodolatelně půvabnou. . . (Pokračování.)

V rukopise kláštera Strahovského na str. 603—612. Nechutné skládání toto má pro kulturního historika nanejvýš toliko cenu jakožto parodie milostných rozhovorů selských. Ke konci zazní začátek prostonárodní písně: „Hojsa, hojsa, srdce moja, líbíť mi se líčko tvoja!" "•

Intermedium de duobus rusticis rixantibus de lana caprina.

Bukeš. Ho, ho, mám hlas jako zvonec, masopustu táhne konec,; a já

se budu ženiti, nechtíce více vdovcem býti. Ač jsem již prv měl tři

ženy, jednu Duru a dvě Rejny, neníčko chci míti Káču, veselí pak

bez koláčů. Klempera. I, buj, huj, Bukši, provaze, však by ti bylo juž blaze, abys

měl mít čtvrtou ženu. Prv's měl Duru, dvakrát Rejnu, a neníčko chceš

Káču mít! Truc, truc, jest mi ji vodloudit, nebo já chci mít Kačenku,

maje ji za svou milenku. Bukeš. Nu, kmotře, ať nedím habre, žádnej ti toho nevydře, cokoliv

tvého má býti, já nechci Kačenky míti. Chci míti Káču, co's slepej,

či neslyšíš, co's pak hluchej? Klempera. Nu, krkavče, či-brž kmotře, ne každej se toho dotře,

jako já, ¦ a ty chtě Káču tak jakž pravíš bez koláčů, ač já o Káču

nestojím, Kačenku si vzíti strojím. Bukeš. I ty mne, rožne, chceš vodstrčit, a mou Káču mi odloudit, co

Kačenka, to Káča jest, vždyť snad jméno jedno jest. Klempera. Ale pak, kmotře, psí dílo, jak by jméno jedno bylo? Jináť

jest Káča, Kačenka, jiná tvá a má milenka. Bukeš. A.....je, co pak nevíš, čili se tak hrubě třeštíš, Káca,

Kačenka jedno jest, to jméno mi vždy milé jest. Ty mi ji snad chceš

odloudit, truc, chtělť bych jednu zalepit. Klempera. I Bukši, nebudeš dobrej, ba ani kmotr poctivej, dokud toho

nevykonáš. Bukeš. I tu, rožne, Klempero máš (uhodí jej). Tu máš, tu máš ještě

druhou, nevodluzuj mi Káču moul . .-....'.