Dáváme-li holubům z umrlčí hlavy pít, aneb přibijeme-li ? holubníku prkno z umrlčí truhly, zůstanou holubi. — Mají-li se dobře.

Z domu, před nímž rakev s nebožtíkem odpočívá, brzy někdo umře.

__ Na ten způsob vesnické fary u kostela, před nímž pohřeb se vždy

zastaví, vždy do roka vymříti by musely.

Když spálíme papír, a každý sobě jasné hvězdičky pamatuje, můžeme zvěděti, který kterého přečká — Skoda, že ta písemnost shoří.

Když při zvonění hodiny bijí, umře někdo. — V městě nebo ve vesnici.

Šetek neb skřítek jest dle obecného důmnění jakýsi ďáblík, kterýž se do domu člověka, jenž s ďáblem v spolek vkročil, přistěhuje v té neb oné podobě a kterého se člověk ten již zbaviti nemůže, časem prý také tento host nezvaný do domu přichází. Jeden pověrečník prodával mi za jistou pravdu, že jistý člověk, chtěje se šetka zprostiti, boudu z slámy vystavěl/ v které šetek pracovati musel; potom zapošil boudu, kudy se do ní vcházelo, ze všech stran ji zapálil a sedna na kůň, cvalem tam odtud ujížděl; však ale když se ohlídl, seděl mu již šetek za zády. — Na jiném místě slyšel jsem, že jedna paní otýpku lnu dostala, v kterém krabička zavinuta byla, v té krabičce moucha a ta moucha byl šetek. Šetek v podobě mouchy může rozličné tvářnosti na se vzíti a všelikou žádost člověka naplniti . . .

Prvé slýchali pověrečníci hvízdati a smáti se; viděli, kterak jim kamenové okolo hlavý lítají, a když se tázali: Honzíčku, kde jsi? Odpověděl: Zde. Honzíčku, jak ti říkají? Odpověděl: Honzík. Potom ale shledalo se, že frejovný chasník, by u milenky seděti, neb lstivý zloděj, .by směle krásti mohl, ty veselé kousky dělali.

Jakub kradl pánu svému obilí a krmil ním koně, aby při těle byli. Aby ale lehkověrný hospodář toho nepozoroval, namluvil mu Jakub, že šetek v podobě mužíčka po domě chodí a koně krmí . . . Jiný vyvolil si to za řemeslo, aby zaklínáním šetka ? penězům sobě dopomáhal. Jiný opět vydával řeč o šetkovi, aby bližního v zlou pověst přivedl . . .

Pověrečnost byla hned od počátku velmi opatrná, neb vymyslila, že ten, kdo by se opovážil a tolik srdce měl, že by šetka a povídačky o něm skoumal, brzy umříti musí. Který ale rozumný člověk dá se tím strašiti, an by po pravdě nešel a šelmu člověka odkrýti neusiloval? . . . Jednou prý vzal šetek z mísy maso, které pro mnohé lidi vařeno bylo, snědl je a mezi obyčejným smíchem paní kosti na hlavu házel. Toť ale duch dělati nemůže a šetek také duch jest; pročež musel to jiný šetek býti, který sobě na onom mase pochutnal.

Obyčejná příčina, pro kterou se povídačky o šetkovi vymejšlejí, jest závist. Zbohatne-li kdo pilností, šetrností a způsobností, praví závistník: 8Má šetka.« O jednom pilném kovářovi pravili, že s ním šetek bez ohně kuje- I proč by mu raději peníze nepřinesl a nezbavil sebe a kováře práce? Způsobný lékař léčí šťastně pomocí šetka, a slouha, který léčení nerozumí, dává poněkud na jevo, že má šetka, a z té příčiny jde, prv než odpoví neb lík podá, do komory, jako by se šetka tázal, a mluví tak