hlasitě, aby ho v druhé světnici slyšeli; potom troupové valem k němu se hrnou . . .

Šetek nezahálí dle důmnění pověrečných, ale těm, kdož jej ctí, plodné dukáty dává, kteříž tak kouzedlný peníz jsou, že ve 24- hodinách novy dukát vysedí.

O hastrmanovi jest mnoho slyšeti, ale málokdo jest tak šťastny, aby jej viděl. Nejen děti, nýbrž i matky a staří lidé jsou žádostiví zvěděti, kterak ten nepřítel lidského pokolení vyhlíží, kterýž nejraději děti topí. Já vám povím, jak vyhlíží . . . Představte si malou člověčí postavu, skoro tak širokou, jak dlouhou, s velikou hubou, hlavou jako věrtel, červenými vlasy a červenýma očima, pod jazykem má žábu. Obyčejně nosí zelený vystřižený kabát, z jehožto levého dílce voda kapá a místo jedné člověčí má koňskou nohu. Fi, totě ošklivá podoba! A tu podobu vytvořili rozumní lidé, ji sobě představují a o ní rozmlouvají.

Vodníci jsou dle obyčejného důmnění rozumní tvorové, kteříž se jako lidé množí, a z čeledí a rodin pozůstávajíce, pod vodou živi jsou, lidi pod vodu táhnou a své děti za jiné podstrkují. Totě ale odpor, pokudž vodníci pokolení své rozmnožují, proč své děti za jiné podstrkují?

Jeden starý rybář vypravoval mi: Jistý pastýř vzal dítě své s sebou na pastvu, když pak poodešel a po chvíli se vrátil, nalezl místo svého dítěte mladé hastrmaně aneb podvržence; i dal se do něho a nadělal mu modřin. A hle, z daleka viděl, kterak vodník z vody vychází, jeho vlastní dítě přináší a svého podvržence odnáší. Když ? svému dítěti přišel, shledal, že od štípání také modřin nadělaných má. — Jiný také tak učinil, musel to ale draze zaplatiti, neb spatřil vodu krví zbarvenou, v níž dítě jeho ploulo. Vodník je zahubil. — V jednom městě přicházela vodnice veřejně do trhu na kupování a její obruba u šatu byla vždy mokrá. Řezníkovi, ku kterému pro maso chodila, až ? omrzení v mase se přebírala, což se jemu dokonce nelíbilo. Konečně uťal jí ukazováček, kterým ? nechuti po mase jezdila. I tu byl oheň na střeše. Počkej, zlosyne, zkřikla, to si budu pamatovati. Nedlouho na to vedl řezník tele, pršelo, stopa koňská byla plná vody, řezník do ní obličejem upadl, nabral si plnou hubu a utopil se. To prý ona vodnice udělala. —¦ ? jedné bábě přišel v noci vodník, žádaje ji, aby s ním k jeho ženě šla, která se ku porodu čekala. Bába vymlouvala se, jak jen uměla, ale nebylo nic naplat, musela s sebou a vodník nesl ji na zádech. Když ? vodě přišel, udeřil na ni prutem, a aj, voda rozdělila se, a cesta dolů jim se ukázala. Vodnice dala bábě tu radu, aby všecko smetí sbírala, ješto každodenně světnici zametati musela, a když odtud půjde, by smetí s sebou vzala. Osm dní přebývala bába pod vodou, pak ji opět vodník domů odnesl. Když smetí vysypala, uzřela příštího rána, že samé zlato bylo. — — Tak vypravuje pověrečník a hlupák poslouchá s vyvalenýma očima. Kdo ale nenahlíží bídné osnování takových povídaček? Kdo by si vzal tu daremnou práci, aby je vyvracel? Ještě prý nyní dávají se hastrmani viděti, však řidčeji, než prvé, a toliko dětem strachu nahánějí, aby ? vodě nechodily, a to také dalo příčinu ? vymýšlení vodních strašidel. To ale nemají lidé dě-