dačka mluví určitým hlasem u příkladu: Zloděj má černé vlasy atd., s ukradenou věcí ale je již přes vodu a já ji víc opatřiti nemohu. Přítomné užasnou, neb N. má černé vlasy, není právě doma, tohoť tedy za zloděje mají. — Ty, jež se táží, neumějí obyčejně mlčeti, a svěří lstivé hádačce všecko své důmnění; dle toho zpravuje pak své odpovědi, kteréž bez toho tak všeobecné jsou, že se na který způsob vyložiti dají. — Zkušenost učí, že se hádání z kafé nevyplňuje a že o tom ubohé věštkyně nic nevědí, o čem ? upokojení mluviti mají. A přede i hodné paní dávají sobě z kafé hádati.

Hádání z vody. Hydromancie aneb umění z flašky vodou naplněné hádati má původ a počátek z pohanství Pohané brali čistou sklenici, naplnili ji čistou vodou a postavili kolem ní hořící pochodně, před kterou těhotná žena neb nevinné dítě vstoupily a na otázku odpověď žádati musily. Postava toho, kohož vyzvaly, měla se ve vodě ukázati, a na to, nač se tázaly, prorockým duchem odpovídati. — I později toho zkoušeli, jakým ale oučinketn, to si můžeme snadně pomysliti; neb jak by to mohlo možné býti? Tenť zajisté kejklířstvím omámen jest, kdo praví, že to viděl neb zkusil.

Podobně tomu jest hledění do křišťálu, což pozůstává v tom, že v zvláštně připraveném zrcadle neb skle zaneprázdnění nepřítomných osob spatřiti chceme. To mluvte bláznům.

Hádání z znění v uších. Znění v uších má pověrečný za oučinek, kterýž odtud pochází, když nepřítomní lidé o něm mluví neb na něj myslí. Již za starodávna pokládali pravé ucho za šťastné a levé za nešťastné. Mluví-li se o člověku dobré, zní v uchu pravém; mluví-li se zlé, zní v levém. Ale to znění nepochází od mluvení lidského, nýbrž z příčin, kteréž v průchodu ucha záležejí, jako krevnatost, uhřití a zapálení. Jakmile pověrečnému v uších zní, hned na všecky myslí, o nichž se domnívá, že by o něm mysleli neb mluvili. Ten, u něhož znění přestane, jest to, který naň myslil ... I jak by to mohlo býti, aby slova nepřítomného, kterýž tak vzdálen jest, že ho slyšeti nemůžeme, v uších našich znění způsobiti mohla ? Pravé pak ucho jest zouplna tak jako levé zformované, kterak by tedy mohlo v jednom dobré a v druhém zlé znamenati ?

O losu hadačském. Při losu zanechává se rozsouzení věci náhodě. Křesťané otvírali písmo z rána, aby zvěděli, co se jim toho dne přihodí atd. . . . Dáloť se to docela přirozeně, neb totě obsah takových kněh. Kdybychom se v činění a nechání dle losů a vyložených průpovědí říditi měli, často bychom chybili, často opustili, co bychom právě činiti měli, aneb činili, ? čemu bychom pohodlnějšího času vyčkati měli. Nač by nám byl dal Bůh rozum, kdyby náhoda naše činění a nechání ustanoviti měla? . . . Kněh máme v čas a s rozumem užívati.

Vykládání karet. Hádač míchá karty, dá tomu, jenž si vykládati dává, sejmouti a jeden list vyvoliti, dle kterého se řídí. Pak klade listy po 8 v řadě, pozoruje.