O řešetu a dědičném klíči.*) Tato pověra provozuje se netoliko mezi sedlským, nýbrž i také městským lidem, a mám z úst jednoho člověka, který léta 1822 v Praze tomuto bláznovství přítomen byl. Bláznice kejklovalá tím bláznovstvím v jednom domě na ztracenou věc. Pověrečník vezme řešeto a nůžky, které dědičné býti musejí. Ghce-li zloděje zvěděti, tedy vystrčí oba konce roztažených nůžek v kraj řešeta, aby je tím zdvihl; pak položí dvě osoby svůj prostřední prst s obou stran pod kruh nůžek, aby tak řešeto v povětří viselo. Tu počne mistr své pově-rečné umění, repce jistá slova, po kterých nic není, potom jmenuje jména osob, které jsou v podezření. Jakmile jméno zločince se jmenuje, tedy přej se dle jeho pověrečného důmnění hned řešeto otočí a zločince tím vyjeví. — Hnutí řešeta dá se následujícím způsobem vyložiti. Když obě osoby řešeto chvíli drží, počnou se jim v rozčilení prsty třásti, skrze to třesení pohnou řešetem, jež v položení svém velmi hnutedlné jest; aökoli to hnutí řešeta,velmi malé a nepatrné jest, předce však může odpor zrušiti a řešetem hnouti; že pak sebou právě v tu chvíli hne, když se jmenuje jméno osoby, kterou v největším podezření mají, to pochází bezpochyby odtud, protože hádač obyčejně jméno toho, o kterém se domnívá, že tu věc ukradl, teprv tehdáž jmenuje, když se třásti počnou. Nezdaří-li se mu ten ouskok, tedy snadně může málo prstem strčiti a řešetem, které jako na vodě jest, hnouti. Ale již i sprostí nabývají z toho rozumu a vyznávají, že točení řešeta podvodné jest.

Ještě jiné pošetilé hádání připomenu, kteréž v tom pozůstává, že dědičný klíč do biblí vstrčí, aby se z toho oumyslu otočil, by tudy skrytou věc zvěděli. Pošetilý hádač vstrčí ten dědičný klíč tlustým koncem do biblí a sice na to místo, kde jest první strana Evangelium sv. Jana, tak aby kruh klíče z biblí vyhledal. Pak vezme širokou tkanici, kteráž také dědičná býti musí, kterou biblí zaváže, aby klíč nevypadl a dvě osoby položí, právě jako při točení řešeta, prostřední prst pod kruh klíče, aby tak biblí v povětří visela. Pak se hádač pomodlí, táže se Jana, aby mu pravdu pověděl, kdo tu věc ukradl, a jmenuje rozličné osoby. Když se nevinný jmenuje, klíč sebou nehne; když pak vinný se pojmenuje, otočí se klíč tou největší silou. — Ale jaká jest to bezbožnost. Písmo svaté, to potěšitedlné Evangelium ? spasení lidu, takovou pověrou zohavovati. -- —

Druhý díl knihy Javornického má název: „Lucian, syn Fortunatův a obec Skalenská, aneb kniha o pověrách, obsahující: vyučování o šet-hovi, hastrmanech, podvržených dětech, divokém střelci, horním mužíčku, čarodějnicích, jejich nočních rejdech na Broku, okouzlení, žehnání církevním, zaklínání zlého ducha, užívání modlitby k pověrám, citování člověka k soudu Božímu, vzetí šlépějí, uštknutí, mléku kravském, hospodáříčkovi,' o andělích, o primrazení, neviditelným se učiniti, na dvou místech býti, o citováni duchú, gruntovní vyučování o čarách