Při setkání se s člověkem, jemuž někdo zemřel, nebo při vstoupení (na př. o pohřbu) do jeho příbytku, těší se: „Potěš (vás) Pánbu!"

V hostinci stálým zvykem je zavdávání. Dříve přišlí později příchozím vždy podávají sklenici ? pití, o muzice známí mužští známým ženským. Jen ženským nosívá so sklenice až na místo nebo mužským vzácnějším, obyčejně vybídne se ten který, třeba u dveří stál: „Poď, zaudej si!" a on sám přes světnici ke stolu pro sklenici si dojde. Komu dána zavdaná, pozdvihne poněkud sklenici a řekne : „Dej Pánbu zdraví!" — „Na vaše zdraví!" — „Ať slouží ke zdraví!" a pak teprve pije.

Zavdání počítá se za uctění. „Ani mu nezavdal" jest dosti značná, úmyslná urážka, jež se pak zhusta přetřásává. Zavdanou nepřijati jest urážkou neodpustitelnou a bývá začasté příčinou i hospodní bouře. Kdo zavdanou přijal, má, když si dal naliti, též dáti zavdati. Dávají-li si dva známí navzájem zavdanou, zhusta místo vyměnění sklenic ťuknou si a každý napije se ze své. Toto ťuknutí bývá pravidlem při odvetách za zavdání.

Ještě zmíniti se jest o žertovných pozdravech, jež si jen dobří známí mezi sebou dovolují. Při setkání se po delší době říkává se tak: „Po-zdrau nás ruka Páně"; při kýchnutí: „Pozdrau Pánbu na sto let!"; při zavdávání: „Ať sme tlustý na tři prsty!" a pod.

Nyní všimneme si ještě způsobů, jimiž pozdravy bývají doprovázeny.

Při pozdravování starým je zvykem u mužských smekati klobouk anebo čepice; avšak lid náš na smekání tak si záležeti nedá, jako na pozdravu. Jen před vzácnějším se opravdově smekne, jinak jen nanejvýš hmátne na klobouk anebo čepici: ba ani v cizím stavení, ve světnici, se nesmekává, ovšem pak ani ne v hospodě, leda přijde-li někdo, na němž více záleží a jenž sám předem smekne. Viděl jsem jinak zdvořilého rolníka celý večer seděti za stolem v sousedově světnici s čepicí na hlavě. Doma ovšem chodívají mužští ustavičně s hlavou krytou a smekají jen při jídle. Horlivě pak smekáno je před sochami, před kostelem, při zvonění ranního, poledního a večerního „modlení" neboli „klekání", a to velmi dlouho, třeba přes celé zvonění a mnoho kroků před a za kostelem.

Ruce podávají si jen známí, kteří se déle neviděli. V tom případě ženské se též na tvářích líbávají; ba viděl jsem, že i zeť líbal tchyni, s níž vidívá se každého téhodne, na ulici, avšak mnozí se tomu usmáli-Při smlouvách ústních, zejména prodejích a koupích, velká váha klade se na podání rukou. Při přátelském rukou podání nezáleží prý tak na podání jako na poklepání; při smlouvách pak na plácnutí. Ruce líbají se jen knězi od dětí a stařen.

Známí po známých i neznámých vzkazují se pilně pozdravovati. Komu pozdrav vyřízen, dělá si z toho nemalou česť a zhusta tomu, kdo pozdrav vyřídil, se pohostinstvím odměňuje. Podobně zvykem zůstává počínati psaní: „Na stotisíckrát tě pozdravujem . . ."