starý Broula a pletl z kopřiv žebřík. Vida ho Pán Ježíš, jak mrhá drahý čas zahálčivostí, otázal se ho, proč raději nepracuje, než-li pouhou hříčkou okrádá Pánaboha o den.

Broula si však hrubě Pána Ježíše ani nevšimnul a zkrátka odpověděl: „Nač mám pracovati, když už zejtra umru? A poněvadž mne již všecko mrzí, dělám si z kopřiv žebřík, aby mi tak čas ušel." Pán Ježíš se na chvíli zamyslil a obrátiv se pak ? Broulovi, pravil ? němu: „Ode dneška nezví již nikdo, kdy umře, a i ty nepoznáš hodiny, v které si pro tebe smrt přijde." Dal mu ještě mnohá naučení a ubíral se dále se sv. Petrem do světa.

A vskutku nezvěděl nikdo od té chvíle, kdy, kde a jak zemře. Každý očekával pak v nejistotě blížící se smrt. I Broula čekal marně příštího dne poslední hodinku Když však nepřicházela, jak byl předvídal, poznal v neznámém poutníku Pána Ježíše a vzav si jeho napomenutí ? srdci, pracoval ještě dlouhá léta než zemřel. 3)

S uvedenými souhlasí ku podivu tradice ukrajinská. I tam lidé věděli dříve, kdy zemrou. Teprve později Bůh učinil změnu podnes trvající ; stalo se to takto:

Jednou, Bůh ráčí vědět, kdy to bylo, když ještě Stvořitel chodil po zemi, a lidem dobře bylo na světě, viděl Bůh, jak člověk staví chatu z lobodý (velmi tenké rákosí). „Bůh Ti dopomoz," praví Pán Bůh, „co to děláš?" „A což", odpovídá chlap, „stavím sobě chatu." „Jak to, z lobody?" „Nepotřebuji pevnější, jen aby vytrvala do zítřka; vím, že pozejtří zemru, nač bych se taky pro koho namáhal?" „Aj," myslí sobě Hospodin, „není dobře, že lidé vědí, kdy zemrou. Starajíc se jen o sebe, o budoucí se nestarají." I zařídil to, že lidé již nevědí hodinu smrti. *)

Toman: »Jo věm coś novego, Kateřino. A ty, něviš nic?« Kateřina: »Čamuž bych něvěďala, věm tak dobře, jako ty, Tománku,

že je novy rok a dis pravě usmy děň novego." — Toman: »Dobře praviš a muviš pravdem, Kateřino, že je novy rok,

ale přece něviš, co jo věm? věm coś ešče novego......«

Kateřina: »Kědy viš coś lepšigo jako jo, tuž mi poviz a bydem to

tak věděť, jako ty.«