Toman: »Juž, juž!« — „Dobre věci a potěšné noviny som lepši jako piňondze a krz tego śe něpovědajom zdorma. Ježe-li chceš o takovnych zvěděť, dej mi něco a jo ti všicko upřímně vyložím «

Kateřina: „O Tomane, toť moš pěnknu úprimnosť, kědy ju chceš pře-dovoť. Jóch jest jeny chudobno děucba, bez piňondz; a krašť něbydem, abych śe od těbě kupovala noviny. Nechej še jich!"

Matuš: »Cuž społem motě, cuž śe godotě?! — Mi śe zdo, že śe jakśi gnivotě.« —

Maryśka: »Na tuž!« — „Posłuchom jich długu chvilem a chtełach śe dověděť, co społem majom. — Bez mała śe nědozvěmy ani ty, ani jo nicego, bo chce teraz muviť Toman.«

Toman: »Ovšem chcem muviť, Maryśko, chcem śe očistiť z tego, v čim mi robi Kateřina křivdem Povozte jeny sobě: ,chtołech ji pověděť coś novego a pravělech, že som potěšné noviny lepši jak piňondze; nimom provdem ?' — Kateřina týmu něsrozumiala a myśleła, že chcem pře-dovoť úprimnosť Nechtółech od ni nic inšigo jako dobre słovo a był bych ji to pověďol."

Matuš: »Odpusť ji, Tománku! Kědy chceš jeny dobre slovo, vyprosím ti go, ale byď tak dobry a poviz všickim, coś słysoł?"

Toman: „Na dokoz, že Śe na žadnego něgnivom a že je mi dobre slovo miłe, pověm vom pravě, co a jakech slyšol — Muj tatulek přišli v nědale z nabožeňstvia a muvili tatulce tak: ,Nu, miło robo, juž inomy novego Pana v zámku; bydě v Orlovej lepši niž kějsi bylo. Novy panoček mo byť strašně bogoty a požundny i kus dobrotiska.'"

Maryśka: „I moji oitcově (rodiče) śe povědoli o młodym panočkovi a tatulek kěla rozu zpivol: ,Dejźe mu Bug stołe zdrovi a długy jeny panováni '<

Matuš: „Dovno už nom vyklodol jakiśi znomy, jak vitoli novego Pana: moc panstva, i pry z Pudlova go vitoli útěšně Nimci. Každý mu po-dovol rukem a jak nasol všicko v pořundku, darovol každymu cośi piuondz na počastnu, aby mu připili na stole zdrovi."

Kateřina: »Toť som ovšem pěnkne noviny a majom věnkši cenem jak piňondze. Dobry Milosťpan môže svojim poddanym moc dobrego udělat. - Tak nom povedala našo starka: ,Řikajtě, děti, abyste dočkali lepšigo času.'"

Toman: „Miło Kateřino! Vidiš, prveś śe gnivola, a teraz śe těšíš, kědy śmy śe vymuvili; pravím ti, že dobre slovo žodnego něurazi ani nězarmuti «

Kateřina: „Veřim, ale mi přišlo rozem tak luto, bo śe mi zdalo, že śe vysmivoš z děuchy chudobných oitcu."

Toman: »O je śe ti něvysmivol; na cuž bych tak dełał?! — Jo, jest tež chudobných oitcuv a proto slyš: ,možemy byť bogati rozem oba, jak byděmy měť rukem v ruce a jeśli byděm slúžiť tak dobre vrchnosti ..."