rotci a vdovy, skládány splátky na koupě, vypláceni věřitelé, veden počet z obecní truhlice, přednášeny žádosti i stížnosti a ihned o nich rozhodnuto, rovněž o všech žalobách. To vše více po sousedsku než po právnickú.

O soudě i pán kupoval a prodával. Jan starší ze Žerotína o soudě v Heřmanicích roku 1574 prodal Hýskovi tamější dvůr za 500 kop. Eoku 1597 v týchž Heřmanicích o soudě vyhledalo se na v r u b í c h, že Jiřík Dupal dlužen za pivo pánu, peníze na to vzaty v těch složených pro něho za prodaný statek v truhlici. —

Při soudě přednášeny i přání pána a obec buď je svolovala neb .zamítala. Tedy dávný sněm v miniatuře! . . . Škoda, že žádné záznamy z těch dob na Litomyslsku se nezachovaly a běda, že nastalá libovůle panská této instituci vyspěti a vyvinouti se nedala . . .

Povinnosti práva rychtáře a konšel přísežních lehké nebyly. Bývali biti z obou stran, od sousedů i od pána, a není divu, že často prosí za sproštění ouřadu a navrhují za sebe jiné, jako bývalo ve městech. — I se kšafty bývaly mrzutosti. Roku 1562 píše rychtář kozlovský: „Pane hejtmane milý, když jsem zvěděl, že jesti se Blažek roznemohl, hned sem sobě pro ouřad poslal, neb bych byl nerad s tím obmeškával. Potom sem tam ? němu s ouřadem „šil" a když „smy" tam přišli, seděl Blažek se synem Jírou v zahradě. Ptali jsme se jeho: „Milý kmotře, chceš-li jaké pořízení udělati?" Syn proti tomu byl, že ještě není potřeba, já pak předce sem jej k tomu měl, aby zřízení uďál. Tedy on pověděl, co komu poroučí věčně a právě. Syn ho prosil, aby mu lepšil, „že mi ničím nepomohl". On však, aby se všickni dělili. Když kšaft uďál, přišli zeťové jeho a ukázali nám, „abych my" vyhledali v truhlách, jestli cosi není; neb jsou věděli, že peníze má. Když jsme se ho zeptali, rychtář s ouřadem, on pověděl: „Mám." Tehdy opět ptali smy se: „Komu co poroučíš?" A on pověděl: „Ať se všickni rozdělí, neb kdybych jednomu více poručil, než druhému, však by se o to „vaděli". Tehdy jsme sobě klíče dáti veleli; syn jich nedal dáti, pravě, že jich není potřeba vzíti, a odvedl otce v soukromí. Po dobré chvíli zavolal rychtáře a konšely oznamuje jim, že byl dal otci 14 kop skovati. Tu ptal se rychtář s konšely otce, dal-li jemu co skovati, či nedal. Po maličké chvíli pověděl, však jen že štyry. Jemu tedy řekl syn Jíra: »Půjdu já, tatíku, s rychtářem a vezmu je." On však řekl: „neber". Neb jest dříve o ně neříkal ni slova. Tehdy řekl rychtář Jírovi, aby švagrům svým to oznámil; on nechtěl. My ho ? tomu přece „ponókali" a jich jsme proto zavolali a před nimi jsme se tázali, dal-li jemu Jíra co skovati a on nic neřek', jen hlavou kývl, a byly z toho pro rychtáře a konšely jen mrzutosti s Jírou a obava, že ještě zeťové budou na kanceláři žalovati."

Později ouřad rychtářský klesal a klesal, až zbyl z něho pouhý nástroj panské vůle, často i obávaný a nenáviděný od sousedů, ač upříti se nedá, že také často v čele snah ubohých robotniku stávali a sousedy své, jak mohli a uměli, chránili. Odznak rychtářské moci a ouřadu, divně ¦a jinač z řemínků upletené právo, až na naše časy se zachovalo a v před-