Slova přecházejí jako kouř a v tom smyslu ani škoditi ani prospěti nemohou. — Při zboření domu našli prý talíř, na kterém kostky ležely; ihned pravili, že otcovský podíl toho, kterýž dům vystavěl, do kolikátého kolena rozptýlen byl neb rozptýlen bude. Pověrečníei vložili ty věci při stavění do zdi, aby tomu rodu uškodili; nevěříme ale, že oumysla svého dosáhli a byli-li potomci toho, jenž byl dům vystavěl, mařici, talíř ve zdi nebyl toho příčina. Bůh zajisté život náš tak nezdělal, aby štěstí a neštěstí naše na vůli člověka záleželo.

Mnozí jsou toho důmnění, že když se šlépěje vezmou a na dým pověsí, celé spatříny bývají; jiní praví, že se to napsáním jistých znamení neb namazáním- jistou mastí domovních dveří, neb zakopáním chrastavé žáby nebo ještěrky pod práh dokázati dá. — Když nešlechetník bližnímu jedu dá, mívá to zlé následky, a člověk to časem smrtí zaplatiti musí. Jak ale trocha vyzdvižené a do dýmu pověšené země, po které člověk šel, souchotiny způsobiti může; jak může znamení nebo mast na dveřích lidem škoditi nebo je ze světa sprovoditi; jak může člověk onemocněti, když přes práh jde, pod nímž to neb ono zakopáno jest: )o potřebuje dobrého výkladu. Mezi člověkem a těmi věcmi není přirozeného spojení a kde toho není, nemůže nemoc nebo smrt následovati . . .

Právě tak nachází se to s krví a vlasy, o kterých praví, že nebezpečné jsou, když se do ruky čarodějnice dostanou. Proto radí, aby se vlasy hned spálily a vypuštěná krev do běžící vody vylita byla. Vůbec věří pověreční, že se nám tím, co jsme na sobě nosili a v tom se potili, udělati může. Ať tím, co chtějí, dělají, buď spálejí, nebo do komína pověsí, co již na našem těle není, to na nás víc oučinkovati nemůže. Když se něčí výkal spálí, nebo žžavé uhlí na ně vysýpá, že se jemu spálí střevo. Tohoť se v pádech ohně dost spálí a přede lidé na tělích svých škody nemají. Když se špendlíků do téhož napíchá a na uhlí pálí, tolikrát člověk bolestně toho ucítí, kolik špendlíků vpraveno, a kolikrát se pohnou. Tomu však všemu odpírá zkušenost.

Znamenáme-li, že někdo za dveřmi poslouchá, máme tam svazek dědičných klíčů hoditi, i ohluchne od toho. — Ovšem, že ulekna se, na okamžení ohluchne, ale dobrý sluch zůstane jemu.

Děti jsou prý uřknutí a očarování nejvíc podrobené, pročež pově-rečníci znamení vynalezli, dle něhož neomylně poznati lze, jsou-li takové nebo ne; totiž ehceme-li se přesvědčiti, zdali dítě očarované, máme je na čele lízati. Chutná-li to solí, tedyť skutečně má uděláno. Hned do zahánění se dávají; vezmou totiž smetí ze čtyř koutů, naškrábají pilin ze stolu čtyř rohů a podkuřují dítě devaterým dřívím. Umře-li pak přede, tedy praví, že na smrt očarováno bylo. — Každý pot, zvláště nemocných, jest slaný.

Nejlepší zkouška, aby se vědělo, je-li nemocný uřknutý, má býti ta: vaří se babí léto, v tom se nemocný koupá a koupel postaví se za postel. Srazí-li se ten lík, jest dítě uřknuto; nesrazí-li se, není. Voda musí se ve vší tichosti nositi, po proudu nabírati a ostatní potřeby mají se v jistou hodinu uchystati. — Kdož ale neví, že kyselina, z níž tolik ne-