moc do sebe, že dělání mléka v dobytku překazí; pročež zbrkle jednáme, když ten oučinek za něco nadobyěejného považujeme a pověreéných prostředků proti tomu užíváme. Hned jinou píci dobytku dávejme.

Když pověrečnice mléko z domu dává, hodí do hrnce trochu soli,, aby se dobytku udělati nemohlo. — Když se tvá kráva otelila, jdi nazpátek do chléva a rci: Záda tam, neštěstí ven, budeš tam. — Nechce-li žráti, polož ruce křížem přes sebe, jeď nimi krávě po hřbetě od hlavy až ? ocasu a rci: Jsi-li určena až do konce, tedy tě tru oběma rukama, ve jménu atd. Potom kráva žere — když vychladne. Aby křesťané jednou oči otevřeli a prostředky bláznovské zavrhli, které ani jim ke cti, ani dobytku ? užitku nejsou.

Podobně ovsem, který v žlabe zůstane, má se koňům po hřbetě jeti, aby před učarováním bezpečni byli. Kdo na hřbitově hřebík nalezne a do stopy dobytčí vrazí buď ve jménu Božím nebo ďáblovým, zchromne dobytče. — Aby dobytek před očarováním bezpečen by], máme bezový keř před chlévem vsaditi. — Kdo modlení dobře rozumí, může každou dobytčí nemoc zhojiti. Neb vezmi dědičný pytel, nech krávu do něj močiti a bí jej trnovou holí, tak všecky ty rány na čarodějnici padati budou.

O lidech, kteří prý čarují, nemoci hojí, a nadobyčejné skutky činí, věří pověrečníci, že mají hospodáříčka nebo diblíka. Tote takový duch, který s člověkem tejně zachází, jemu v potřebách radí a pomáhá, a s ním věci vyvodí, které sílu lidskou převyšují.

Kdo praví, že přimraziti nebo zamraziti*) umí, má se s něčím pošetilým co honositi. Chce znamením, které v povětří činí a vyřknutím jistých slov člověka tak zamraziti, že s místa nemůže a nepohnutelný zůstati musí. Tím způsobem chce zloděje zamraziti, aby utéci, ptáky, aby odletěti, a zvěř, aby odběhnouti nemohla. Jestli ale zloděj na outěku a nechtě nepohnutelný stojí, musí tu nevyhnutelně nějaká moc krom něho oučinkovati, musí to ruka nebo něco jiného býti, co jej drží. Kdo praví, že zamraziti umí, vydává za pravdu, že všecky oudy zloděje, jichž ? pohybování potřebuje, ochromiti a jako mrtvé učiniti umí, a že ho zas rozvázati může, když chce. Kdo ale byl by tak pošetilý, an by věřil, že by se to pouhým znamením a mumláním jistých slov státi mohlo ? To rozumějme také o zamrazení ptáků a zvěře lesní. Go o tom někteří myslivci rozprávějí, jest pouhé vychloubání, čímž si jakousi vážnost dávají, nebo v lidu o sobě hrůzu způsobiti chtějí. Pakli ale sami tomu věří, zasluhují, aby se jim všecken svět vysmál, když to, co za pravdu vydávají, nedokáží.

Podobně pošetilost jest, když se někdo chlubí, že sebe samého zamraziti, to jest bezpečným učiniti musí, aby mu ani meč, ani rána z ruč-