O holubinkách.

Holubinky naše (na Lomnickú) patrně liší se od holubinek východočeských (chrudimských) již střihem svým, skládajíce se ze tří dílů, a ne jako tyto z dílů dvou. Pozadí holubinky, zvané „dno", jest největší, tvaru elipčitého, jehož menší průměr tvoří spodní kraj holubinky, zakončený okolkem nevyšívaným, kterým protáhla se „kančka". Druhé dvě části stejně veliké jsou tvaru obdélníkového, na předním dolením rohu obloukovitě přistřiženy; stranou užší jsou sešity, celou pak délkou přišity bývají ? obvodu dna. Takto přistřižené a v celek pak sešité holubinky, byvše naškrobeny a na zadním okolku tkanicí sdrhnuty, seděly na hlavě jako ulity.

Jiné plošné tvary, jež vyšívati bylo, musely nezbytně vésti ? jiné kombinaci ornamentů, než shledáváme na holubinkách východočeských. Na těchto vyšity jsou obě postranní plochy stejně, na holubinkách lomnických vyšito bylo dno — jakožto ohraničený celek —¦ ornamentem symetrickým, jehož bohatý střed zvláště vynikal. (Obr. 1.)

Jen zřídka setkáváme se s květy různě rozházenými. Někdy obšit bývá obloukovitý kraj dna zvláštní ozdobou palmetovou. Oba postranní „tálky" holubinky zdobeny jsou týmž motivem, jakým vyšito jest dno. Podélný tvar jejich pobízel vyšívačku rozkládati ornament do délky. (Obr. 2.) Však někdy jako naschvál nakladla naň květů na přič. Pře-často bývá kraj „tálků" asi na palec zšíří oddělen od ostatní plochy vlnovkou, zoubkovanou neb jinak zdobenou čarou, někdy též jen rovnou a jednoduchou. Takový okraj tvoří samostatnou část vyšívání, v němž znamenati jest vždycky některý tvar hlavního ornamentu.

Jak vidno, poskytoval střih holubinek zdejších vyšívačce širší pole ? stilisaci, čehož ona hojnou měrou dovedla využiti. Tak dbávala i toho, aby „tálky" při úzkém kraji zakončeny byly polovinou květu nebo lupenu, aby tak po sešití tvořily ladný celek, v němž by se šev nenápadně ztrácel.

Nezdá se býti pravdě podobno, že by si byly naše babičky holubníky napořád samy vyšívaly. Kde by byly také času nabraly! Nebylo živobytí ani tenkrát tak lehké, a starosti o domácnost sotva byly menší než nyní. Zajisté byly v osadě, nebo aspoň v obcích větších, vyšívačky (švadlenky), jež v umění tom se vyznaly a výrobky své buď na zakázku pracovaly anebo pro kramáře, kteří zboží své o jarmarcích vykládali. Tomu nasvědčuje vypravování 621etého (r. 1894) občana Fr. Čejky ze Lhoty Bradlecké: „Má matka Kateřina pocházela dole od Jenčků. Otec