Ciplík. I hle, juž mi všeho věříš, dobře děláš, že se nepříš.

Koťuha Pavel. Ach, jak mne ten Ciplík mrzí! dal bych se do něho brzy. A hned bych jej kordem ranil, jen kdyby mi se nebránil, že se v rodu vyvyšuje a nad námi zvelebuje, — ježto, Pázo, víš, co jsem já? a jaká jest poctivost má? Že jsem též člověk erbovní, ty a já, jsme sobě rovni.

Páza, pasák. Tu's selhal, — nejsme si rovni! Ač sic jsme oba erbovní: já jsem prý měl otce čtyry. Věř mi: však jsem hoden víry!

Koťuha. Ó, poddávám se a nepřim se, s tebou vadit neumím se. Jsi, jsi ctnostnější nežli já, potvrzuje toho řeč tvá, neb jsem já jich tolik neměl, jen dva a tři, jakž jsem zvěděl. Tri jsem znal, než o dvouch nevím, než že se ztopili, to víra.

Páza. Ó, moji šlechetně pomřeli! vod kořalky s světa sešli, když se v každém zapálila, tak ho s světa zprovodila. Než pověz mi, co za erb máš, pověz, upřímný jsem, to znáš! Jáť také svuj erb vyjevím, neboť se za něj nestydím.

Koťuha. Pověz ty napřed, já potom učiním též zmínku o tom.

Páza. Já mám za erb ucho svinský a darem tři štětiny hezký, v hnojné vodě, v černém poli, a to na mé vlastní roli, neb můj otec byl pastucha, o něm. to nejeden slýchá. Já ten erb po něm užívám, jakož

0 tom víš dobře sám.

Koťuha. Ó, ó, to nic, mám já lepší! Můj erb jestiť podstatnější, neb já žebro vepřové mám za erb, jakož víš o tom sám, v svinské barvě v žlutým poli, též podobně na svém roli, nebo je vepř onačejší nežli svině, i smělejší!

Páza. A víš již, co mám přidáno, ? svému erbu darováno? Nevíš, že jsem toho žádal, když jsem svůj erb potvrdit dal, že mám dva kravský líhance tam za humny na své louce.

Koťuha. A víš-liž i ty, pane . . . ., že se to dalo ve vsi zde, že jsem

1 já majestát svůj potvrdit dal, takže ns tvůj toliko jest obnovený, ale i můj jest stvrzený a jest mi ? němu přidáno hrubý, hrubý koňský ucho tam na dvoře v hnojném poli, ne tak jako tvé na roli.

Páza. Přemoh jsi mě, je tak, je tak! Jsi z ladvího vyzrálý pták! Zanechme hádání toho na tento čas daremného. Radce sobě kordy brusme, budou-li co vostrý, zkusme, budeme-li moct z nich stříleti, Turky bíti a sekati. Přisou, já se nic nebojím, jen když žádného nevidím, neb spoléhám na své srdce, jež jest smělé jako vovce.

P a r k a š k a. Vyslechla jsem ty hrdiny, stavu pastušího pány. Znát, že jsou z Svinského Brodu, velmi klukovského rodu. Vedou sobě co by z dvorná, smakuje jim tuším vojna. Chtí do Turek, jakž rozumím, potom něco více vyzvím. Ó, blázni, kdyby věděli, radči by doma seděli, jak na vojně bývá v Turcích! Mnohý by řek': „ó, ó bych, bych seděl doma, nechal vojny, radče spravoval vůz hnojný!" Ale ďasa-li jsem řekla, tu sem se trochu poklesla; slyším, že jsou urození, velmi vysoce zplození. Nu, nechci jim křivdy činit a o nich tak lehce myslit, neb i mně by líto bylo, kdyby se mi ublížilo na mé cti a poctivosti