ženu tu v lodi měl, v půli ji hněvivě popaď, co žábu hladovitý had, zakalil ní všechno moře, pravíc, že to jeho hoře, že on neměl nic těžšího a sobě odpornějšího jako ženu, již utopil a tak poctivě ji odbyl. Druhý též v lodi byl skoupý, pro ten skutek nebyl hloupý: když měl od plavby platiti a patrona spokojiti, maje mu sto zlatých dáti a jeden více přidati, on pro skoupost jen sto dával, zlatej si pak zadržoval. Patron se naň obořil, aby platil, co jest smluvil, a ještě mu zlatej, dodal, jakž v smlouvě byl na tom zůstal; jinač že mu vezme ženu jeho vlastní, jménem Rej nu. Muž slyše, že ji chce vzíti, ženu mu proto odníti, hned s radostí zlatej dodal, tři sta zlatejch k tomu přidal, jen brzo aby ženu vzal, a on tak v svobodě zůstal. Tak patron peníze i ženu dostal v přídavku přes cenu. Ale já nejsem tak tvrdej na ty ženy, ani hrdej; já bych se pro ně uvázal, nežli bych jim co

• zlého přál, zde u trnože za nohu, toť hle, Vospálku, říct mohu.

V o s p á 1 e k. Ciplíku, Ciplíku, blázníš a sobě nedobře radíš; příklady mi vyjevuješ, přece se třeštíš, turbuješ. Jsi, jsi výborný miloušek, zavonělť ženský fěrtoušek. Neblázni a nechej těch žen, anebo se radče vožeň, nemůžeš-li bez ní býti. Lép se ženit řež páliti. Já sám ? veselí pomohu, daruji ti koňskou nohu, drštky z koně, taky hlavu, budeš, hle, míti dobrou stravu. Než, musíš vojny nechati, radče řemeslo dělati!

? i p 1 í ?. Za tu pomoc ti děkuji ? ? tvé radě přistupuji, skoro zanechám ty vojny, — kdo ví, byl-li bych tam hojný? Radče poďme ? mé milence, přeroztomilé Farkašce: budu si ji namlouvati, Koťuha má družbou býti, neb umí firšnajdrovati, maso hovězí krájeti, než každého polovici jídla vezme v svou kapsici.

Koťuha. I, ne v hrdlo lži, .Ciplíku! však jsem ondyno z kotlíku, jak jsem to maso vytáhl, do tvý kabelce vrhl, spolu jsme je také jedli, za plotem na dráhy sedli! Vždyť si také jed, (ano), papal, až si své prsty oblizoval. Páza vytáhl drštku celou, ještě nedobře pařenou, a všeckno jsme to sežrali, potom po svých vandrovali, hledali jsme posvícení ? našich drštěk nasycení.

P á z a. Nač pak vo tom tlampáte, sobě pokoje nedáte? Co jsme kolivěč vytáhli, —¦ vždyť jsme to spolu shltili. Radče poďme místo vojny, kde je posvícení hojný. Oni mi dnes povídali, že by posvícení měli v zdejší vsi dnes též strojiti a hody veliké míti. Zdá mi's, že cibule voní.

Koťuha. Ano, blázne, od koní! Ty vždyckny, že tobě voní, voníť, voníť od koní!

P á z a. I, juž já čiji, že voní, -fr nepřichází mi to maní. Můj nos, křapáč, mne nemejlí: jestliže tebe tvůj zmejlí, můj věru ne! jámu věřím, cokolivěč v hrsti držím.

Koťuha. Pravdu pravíš, já juž taky čiji s cibuličkou fláky. Má dřšCka se juž raduje, že se hodně napěchuje! Ach, ach, ach, kýž nás kdo pozve, na to posvícení sezve! Snad Farkaška něco vaří, zdá' ini se, že vosla paří. Když ji budem namlouvati, snad nás nezanechá státi,

kážeť nám ? stolu sednouti a snad mohu uhodnouti. Pojďme hned ? ní,