co mu v cestu přijde. Na jednoho pacholka, kterýž se v takového vlka proměnil, doráželi psi, a jakkoli se statně bránil, přece jedno oko jemu vyškrábali. Druhého dne ukázal se opět ve své člověčí tvářnosti, ale jen s jedním okem.

Té báchoře věříme tak málo, jako oné, že by se člověk neviditelným učiniti mohl. Člověčí tělo, které z tolika dílů pozůstává, muselo by se v tak drobné částky rozděliti, že by jich oko lidské uzříti nemohlo; pak by ony částky opět složeny a oku lidskému představeny býti musily; aneb oči naše musely by tak oslepeny býti, že bychom přítomnou postavu člověka viděti nemohli. K tomu ale bylo by všemo-houenosti třeba, které žádné stvoření nemá.

Považujíce vlastnosti těla a hnutí jeho, shledáváme, že i to důmnění nepravé jest, že by člověk na jiném místě býti mohl, kteréž jest rozdílné od jeho skutečného a pravého místa, nebo že člověk za živsi straší. Přítomnost lidského těla na dvou místech odpírá zcela přirozenosti těl, a protož jest přirozeně nemožné . . . Povídačky, že lidé za živa straší nebo na dvou místech chodí, jsou buď smyšlené nebo pošly z fantazí, nebo měl někdo tak živý sen, že to za pravdu držel.

Kdo čtyřlistový jetel při sobě nosí, myslí, že se nedá oslepiti a všecko zdravýma očima vidí. I něco si na tom zakládá, že by figláři kousek udělati mohl, který by po šlacích mrzel, ježto by se mu hic podařiti nechtělo.

Byli od dávna lidé, kteříž se za to vydávali, že skrze kola, ???-slovné svěcené svíčky, .zaklínání, kouzelnými zpěvy a ohlasy duše zemřelých citovati umějí. Tomu umění říkají nekromancia a těm divotvorcům nekromantisti. — Není možné, aby duše zemřelých čímž citovány býti mohly, neb stav zemřelých a duší odsouzených jest tak spořádán, že se ukázati nemohou. Ďábel pak anebo jiný duch nemůže podobu zemřelého na se vzíti. Ale podvodníci, kteříž se za zaklínače duchů vydávají, umějí přirozenými prostředky tvářnosti vyvoditi, nad čímž ti užasnou, kteříž těch prostředku neznají. Ty tvářnosti pohybují se, mluví, jaké to divy! Ty divy dělá kouzelná lucerna. Španělská stěna, za kterou se kejklíř skryje a všecko slyší a od nikoho vidin býti nemůže; duté zrcadlo, které působí, že slova, která kejklíř po něm mluví, hlasitě znějí, takže za to máme, ana osoba, již za ducha máme, sama mluví, to vše ? divům napomáhá. Neb že spatřovaný stín žádný duch není, soudili bychom již z toho, kdybychom o těch přípravách nic nevěděli, poněvadž duše zemřelých, byť i žádaly na tento svět se navrátiti, přec z vlastní moci a z vůle lidí na tomto světě ukázati se nemohou. Lidé musili by všemohoucí býti, kdyby duchy zemřelých nazpátek povolati mohli. Je-li vidění toliko stín, tedyť nemůže mluviti, jakož se při tom kejklířství stává; je-li ale tělo, nemůže zavřenými dveřmi skrz zeď přijíti.

Zaklínač duchů má sobě pamatovati den, kteréhož se narodil, i panující planetu, má toho dne všeliký kov rozliti, z něho zvon uliti a na srdci Adonai, na zvonu Tetragrammaton a na uchu Ježíš napsati. Devět dní před tím má se čistota těla, zdržením se od jídla a modlením při-