jimiž ještě dnes po starém zvyku označujeme produkty lidského ducha, vypravované v našem lidu, jako pohádky, pověsti, báchorky atd. Co rozumíme pohádkou ?

Jsem jist, že u většiny našich čtenářů vyvolá toto slovo líbezné vzpomínky na nezažité sice, ale často v literatuře omílané večery, kdy u praskajícího ohně v krbu, za svitu rudého, plápolavého plamene loučí, stříbrovlasá babička předouc na vyřezávaném kolovrátku (kolik čtenářek vidělo přísti na kolovrátku?) vypravuje udiveným vnukům o zakletých zámcích, točících se na slepičí noze, o dracích se zlatými korunkami za červeným mořem, o Nesytovi-Bumbrlíčkovi a o dívce vysvobozující bratry, zakleté na skleněné hoře. Kritičtějším nespokojencům kmitne se snad ještě upomínka na hrubé obrázky nesrozumitelných knížek, popleskané křiklavými barvami, na všelijaké dosti choulostivé a nevybraným stylem reprodukované povídky, jimiž je za dětství uspávala chůva z lidu a pod.

Definici nějakou však, jasnou a uspokojivou, marně byste hledali. Grimm viděl v pohádkách trosky prastaré, dávno minulé literatury, které zachovaly se v lidu v upomínce, dochovávajíce nám názory předku těch primitivních dob, v nichž literární produkty lidského ducha uchovaly se téměř jen ústním podáním.

Názor ten souvisel těsně s theoriemi mladé, rodící se lidovědy tehdejší, která v životě lidu, v jeho zvycích, písních, krojích a obyčejích viděla napořád, bez výběru, vzácné přežitky dob nejstarších, bez ohledu na ohromné, ať pozvolné, aL náhlé sociální převraty a duševní rozruchy, jež neodolatelně podmaňovaly si, třeba v různých formách a různým stupněm síly, duševní život, všech společenských vrstev jednoho národa bez rozdílu.

Benfey dal se jinou cestou, srovnával hojně jednotlivé látky a našel pro ně jako jediný téměř pramen starou literaturu indickou; jeho následníci chtějíce smířiti obě theorie, rozpracovali je do systémů někdy až nemožných, držíce se názoru, že pohádky jsou staré přežitky v lidu zachované snad až od těch dob, kdy národové arijští žili pohromadě atd.

Našli se však pracovníci jiní, kteří vrhli se na vděčné pole kritického, systematického ohledávání příbuznosti jednotlivých látek, jež se vyskytují u různých národu. Materiál rostl úžasnou měrou. Čím víc hromadila se zásoba, tím více badatelé dospívali ? názoru, že nemožno, aby pohádky naše držely se čistě ústním podáním po tak ohromné periody časové, s nimiž hravě operovali G-rimm a Benťey. Zatím pokročilo též studium srovnávací literatury knižné a brzy ukázala se potřeba, vykládati podání lidové z pramenů knižných. Dnes došli jsme tak daleko, že předpokládáme, částečně i dokázati můžeme, že tyto knižné prameny nejsou ani domácími originály, ani příliš staré, a tak během času neúprosná yěda změnila poetické tajemné zbytky nádherné tradicfe šedého dávnověku v kopie a reprodukce podávané zručnými vyprávěči z knížek tištěných pro lidi. Illuse zmizela. Je otázka, změnila-li se tím cena našich pohádek. Myslím, že nikoliv. Nikdo nebude zavrhovati Shakespearova dramata, Chaucerovy povídky, Wielandovu a Tieckovu prosu, i když