krátký, tlustý, měl na těle lesklé zelené šupiny, které- v noci ohnivě se leskly.

Lid náš dnes již také zapomíná na tohoto neblahého věštitele, toliko o člověku neusazeném, který ztřeštěně sem tam pobíhá, říká se dosud, že „lítá jako prašivec".

Byl-li oheň zúmyslně založen, poznali druhdy paliče snadno — neměl žádného stínu. V té příčině je také zajímavá zpráva, kterou polenský děkan čapek ve farní knize zemřelých poznamenal: „11. dubna 1744. měla pohřeb Anna Krandlová, nešťastnice, která se byla zastřelila. Lid ji měl za pomatenou mnišku (mentě capta), protože se lidí stranila a o samotě žijíc o sobě tvrdila, že nemá žádného stínu. Pohřeb její se dál o 1/,z&. večer na hřbitov sv. Kateřiny. Když šli s mrtvolou zámkem, vypukl oheň. Všichni se ulekli a nechali mrtvolu na márách, jež chytly a shořely — rovněž i mrtvola Anny Krandlové uhořela a jen několik kostí z ní zůstalo, kteréž druhého dne byly pohřbeny." (Viz Pojmon: „Polná. Popis dějepisný, místopisný a statistický. Str. 61.)

Když na bílou sobotu „pálejí Jidáše", tu nastane často pravá rvačka o ohořelé uhlíky z hranice. Lidé dávají si je za krovy a mají za to, že tím stavení ochrání se před požárem.

Vznikne-li oheň udeřením hromu, tu nedá se jinak uhasiti, leda kozím mlékem. Když v Chrudimi před lety uhodilo do hlavního chrámu Páně Na nebevzetí Panny Marie, tak prý až z okolí Vamberka selky tam z okolních vesnic více než 14 dní kozí mléko nositi musely. (Viz „Musejník" na r. 1855, str. 182.)

Cikáni dovedou prý také udělati, že některé stavení ueshoří. Stůjž zde, co asi před dvěma lety pisateli těchto řádků vypravovala 751etá stařena Anna Malá roz. z Vlčnova: „Roku 1808 vyhořel skoro celý Vlčnov. Oheň vznikl tím, že sem zalétl hořící došek až ze sousední dědiny Vorle. Zvláštní bylo, že jedna stodola, kolem níž stavení, kůlny, boudy a vůbec vše vyhořelo, zůstala úplně neporušena. Asi 10 let před tímto požárem přenocovali v této stodole cikáni a topili si v ní. Hospodář, obávaje se ohně, hned jim to zakázal. Jedna stará cikánka mu však pravila: „Nebojte se nic, pantatínku, kdyby třeba celá vesnice vyhořela, tato stodola nikdy nevyhoří." Hospodář, když toto proroctví se vyplnilo, ihned se na tu příhodu s cikány upamatoval. Na nové stavení, které si po tom ohni vystavěl, dal si namalovati zelený věnec s tímto nápisem, uvnitř něho : „Zachovej nás, Pane, od lidského spiknutí."

Jako požáru je možno se uchrániti, tak lze i dle víry lidu krupobití od úrody polní odvrátiti a zkázonosná mračna na lesy a pustá místa, kde škoditi nemohou, zahnati. V té příčině požívali na našem venkově mnozí chvalné pověsti jako dovední zaklínači mračen.

Takovým zaklínačem byl na př. v Topoli sedlák Hrůša. Když jednou sousední osada Kočí postižena byla strašným krupobitím, Hrůša