str. 301
Na konec, jak architektonická stavba v jednoduchost upadala, stůjž zde i obrázek Božího muka u Studené na silnici ? Telči z r. 1790, vysokého 2"80 m., a jeden ze sporých příkladů z Novoměstská moravského (viz č. 8. a 9.) z r. 1785 (vys. 2"30 m. bez křížku), jemuž snad nějaký někde viděný, ale neporozuměný gothický sloup sloužil za vzor.
Po stopách pramenů Erbenovy „Svatební košile".
Podává Bedřich Moravec.
Raisův článek (Č. Lid VII. 352) oživil v paměti mé variant podobné pověsti, p'ocházející z opačné strany naší vlasti, lišící se poněkud od pověsti Erbenem spracované, shodné s ní však v hlavních motivech. Pověst tato pochází z Plzně. V uličce podél bývalých, hradeb městských, která nyní, tuším, „Malá ulice" se zove, ještě za mých dětských let stávala dřevěná pumpa. Ptal jsem se jednou hovořivé babičky na procházce, nač asi jest ta pumpa v ulici, a babička mi řekla, že.z pumpy za starých časů pekaři v noci brávali vodu na zadělávám, teď že je pumpa již pokažena. Hned mi také o té pumpě vypravovala následující pověst, jejíž strašidelnost snad byla příčinou, že. urývky pověsti podnes v paměti mi uvízly. Podrobnosti pověsti dnes po třicetipěti letech již neznám.
U pekaře naproti té pumpě sloužila děvečka. Měla milého, který před lety odešel do světa na vandr. Děvče nemohlo se milého dočkati, modlilo se stále, aby se vrátil, když ne živý, tedy alespoň mrtvý. V noci,
«když pekař pracoval, děvče ? té pumpě chodilo pro vodu. Jedné noci jdouc opět pro vodu, našlo u pumpy svého milého. Řekl jí, aby s ním šla do jeho domova. Že byla jen ve spodní sukni, chtěla něco vzíti na sebe, ale on tomu nedovolil. Přes sebe měla velký šátek, v ten se tedy zaobalila, a tak šli.
Cestou on říkal: „Měsíček svítí, milej s milou jde. Bojíš-li se, má milá?" Ona: „Co bych se bála, když jdu s váma a jste člověk jako já."
Na scénu na hřbitově již se nepamatuji docela, jistě však vím, že mi bába moje vypravovala, jak mrtvý milenec ten velký šátek š děvčete strhl, než mu do umrlčí komory uskočilo, a umrlec zde ležící po třetím zvolám docela se postavil a po zakokrhání kohoutově na zem padl. Ráno z toho šátku po celém hřbitově byly útržky.
Jsem přesvědčen, že v Plzni dosud by se našli staří lidé, jimž pověst ta je známa. Alespoň jistě se pamatuji, že příbuzní moji ji znali všichni, a když jsem se jich tázal v dětské zvědavosti, ubezpečovali mne, že příběh ten za starých časů v „Malé ulici" se přihodil.
Říkání: „Co bych se bála, když jdu s váma a jste člověk jako já", slýchal jsem ještě jako jinoch. -
|