mi, o čem doma nevíš, nachytám ti ryb dost; ale musíš se mí podepsat svou krví, že mi to za patnáct let na toto místo doneseš." Když se mu podepsal, nachytal mu zelený pán ryb dost.

Rybář se nadál, že o všem ví, co doma má; zatím přijda domů, dověděl se, že jeho manželka za nepřítomnosti jeho dostala chlapečka. Oba naříkali až hrůza a požád žalostněji plakávali, čím více chlapec růsti. Když už dostával rozum, ptal se jich: „Proč pláčete?" Oni mu to řekli. „Nic se nestarejte," řekl chlapec, „já vezmu růženec s sebou a svěcenou vodu, a zelený pán mne pustí, když ho po kropím a růžencem se ho dotknu."

Když mu bylo patnáct let, dovedl ho otec na místo, a zelený pán letěl s chlapcem do povětří. Chlapec se modlil a kropil ho svěcenou vodou, až ho pustil dolů. Padl na louku a blízko byl zámek zvaný „Bílá lilije," kde měl nachystáno jídlo, ale žádného člověka tam nespatřil. Najedl se, a šel spát. Jak uhodila dvanáctá hodina, přišlo do světnice dvanáct čertů, ? hráli v karty. Jeden z nich povídá: „Bratři, smrdí tu člověčina." Oni pochybovali: „Kde by setu kdo vzal?" Ten jeden začal hledat, a najda chlapce v posteli zvolal: „Ahá, to je Antošek!" — Nechali karet a začali hrát v kuželky a házeli ubohým Antoškem z kouta do kouta. Jak odbila dvanáctá hodina, museli jít pryč.

Ráno přišla paní celá černá a ptala se: „Jak se's vyspal, Antošku?" „Dobře, jen že mne všecko bolí!" — „Co by nebolelo," řekla ona, „vždyť jsi mnoho vystál Ale ještě trp dvě noci, a pak mne vysvobodíš "

Druhou noc přišli čerti zas, chystali kotel a chtěli ho na oleji smažit. Než se přichystali, odbila hodina a museli zas pryč. — Paní byla ráno už na polo bílá. „Ještě jednu noc tu zůstaň, a budu vysvobozena "

Třetí noc roztrhali čerti Antoška na kusy a každý kus pověsili jinde. Ráno přišla paní, sebrala kusy do plátna a položila na postel. Za chvíli byl živ. „Jak pak se's vyspal?" ptala se. „Dobře, jen že mne všecko bolí." — „Tomu se nediv, vždyč jsi byl roztrhán na kusy " Paní byla už celá bílá, a v zámku všecko oživlo. Lidé vstávali a kohouti zpívali, co se nedělo nikdy, proto že ten zámek byl zakletý.

Paní řekla Antoškovi: „Když jsi mne vysvobodil, tedy si mne vezmeš.« On ji prosil, aby ho nechala podívat se domů Dala mu tedy prsten, který měl tu moc, že se všecko stalo dle vůle tomu, kdo ho nosil, ale doložila: „Všecko si můžeš žádat, jenom mne nevolej."

Antošek přišel na hospodu, a bylo tam moc mužů, kteří chválili své ženy, jenom Antošek nic nepovídal o své; oni se mu smáli, že musí mít nejhorší. On se zastyděl a zatočil prstenem, aby krásná manželka byla hned tu Stalo se; ale ona mu hned hrozila prstem, že její zákaz nezachoval. Šli do zahrady a sedli si pod strom Antošek usnul, a ona mu vzala ten prsten, a položila vedle něj železné boty, a napsala na cedulku: „Až ty boty odereš, teprv mne najdeš;" a zmizela. Probudil se Antošek, přečetl ceduli, obul boty a' šel ji hledat.