Přišel na jeden kopec, a tam se bili tři obři. „Proč se bijete?" ptal se jich; „já vás rozsoudím." Oni řekli: „Umřel nám tatík a zůstaly po něm tři věci: plášť, kdo jej obleče, žádný ho nevidí; boty, kdo je obuje, hned udělá každým krokem 510 mil, a míšek, kdo doň strčí ruku, má vždy peněz dost." On řekl: „Já hodím kámen s kopce dolů; kdo ho chytne, bude to jeho." Oni běželi pro kámen, ale on jim ty věci vzal. Přišel ? hvězdičkám a ptal se: „Nevíte o zámku ,bílá lilije?'" — „My nevíme," odpověděly; „neví-li pak o něm náš bratr měsíček." Ptal se měsíčka, a on také o tom zámku nevěděl a posílal ho ? bratru Větroví, zdali by ten o tom zámku nevěděl. Yítr řekl: „Já už nefoukám, ale mám dvanáct tovaryšů; nevědí-li ti něco?" Zavolal je a ptal se jednoho po druhém. Poslední řekl: „Právě jdu z toho zámku, foukal jsem tam na prádlo a zítra budu foukat na kávu, proto že se bude ta paní zámecká vdávat."

„Prosím tě,'" řekl Antošek, „zaveď mne tam." Šli. Antošek obul boty, a každý krok jeho byl na sto mil. „Nesmíš mi tak utíkat," řekl Vítr.

Když přišli ? zámku, Vítr foukal v kuchyni na snídaní. Antošek oblekl plášť, aby ho žádný neviděl, a přišel ? paní do pokoje. Když jí nesli snídaní, on ho vyrazil služebné z ruky. Přineslo se druhé, a on jí utřel ústa neviditelnou rukou. Ona hned leknutím omdlela. Antošek shodil plášť, dal se poznat a řekl: „Ještě jsem boty nesedral, a už sem tě našel." Ona mu přislíbila, že toho nového ženicha propustí. Vešla do pokoje mezi pány, kteří byli už přišli na svatbu, a ptala se mladého ženicha: „Který klíč je lepší, nový nebo starý?" Ženich odpověděl: „Starý klíč, je lepší, proto že je dělán zároveň se zámkem." Ona řekla: „Já už mám starý klíč, totiž svého ženicha starého, a tebe propouštím." Antošek dostal paní za manželku a byli šťastni.

Mladík ode všech přátel i od rodičů opuštěný šel na zkušenou do světa. Potkal se s pánem, který se ho ptal, kam jde. On řekl, že sám neví, kam se má obrátit. Ten pán mu řekl, aby šel s ním. Šli až do hlubokého lesa, kde byla loupežnická banda. Měl hlad, a dali mu jíst a řekli, že může s nimi být, že se bude mít vždycky dobře.

Na druhý den ráno mu poručili, aby šel na rozcestí, a kdo okolo něho první půjde, aby ho' zabil; dovede-li to, že bude jejich náčelníkem. Stalo se, že tou cestou šel žebrák; mladík ho skutečně zabil a do země zakopal. Když přišel ke kamarádům, pochválili ho, ale doložili, že ještě musí po tři noci na hrobě toho zabitého naslouchat, co ten nebožtík mluví. On šel opravdu naslouchat. Nebožtík ze země na něj volal: „Ze země za padesát let pomsta!" Když to kamarádům pověděl, byli tomu rádi, že ještě padesát let mohou zabíjet a krást bez trestu. Udělali ho tedy svým náčelníkem a oni loupežili směle. Když už měl hodně peněz, nechal loupežnictví a koupil si v jedné vesnici statky: pak se oženil