Kroj ženský přivádí nám na mysl ještě více sousední Slovensko. Dojem ten vyvolávají zvláště bílé šátky na hlavě a „loktuše" (prostěradla), jimiž se Frýdečanky odívaly. Cípy plen bývaly i u nás velmi ozdobně vyšívány. Máme zatím po ruce jen jednu ukázku vyšívané pleny (hlavní cíp) nalézající se teď v Bruzovicích; avšak tato není zde zhotovena, nýbrž (soudíc dle vzoru již více lašského) pochází z některé obce dále na východě. Cíp tento vyniká jak správným řešením, tak některými velmi krásnými detaily. Vlasy bývaly u děvčat spleteny ve dva pletence a na konci spojeny stuhou, obyčejně červenou. Ženy vdané měly drdol neb pletence ovinuty okolo hlavy, t. zv. „obrúčku". Jako odznak manželství nosily bílý síťkový čepec s krajkovou vložkou v předu, domácí výroby a někdy velmi dovedně zhotovenou. Starší ženy na Frýdecku nosí takové čepce (valašské") ještě podnes, ale mladší se již za čepec stydí a nahrazují jej černou, někdy perlami zdobenou stuhou z aksamitu. Živůtek „robský bruclik" z počátku v barvě i látce odpovídal mužskému a proto se také tak jmenoval. Rozdíl byl jen ten, že ženský „bruclik" byl více vystřižený než mužský —¦ patrně aby bylo vidět vyšívanou košili. Vzadu měl místo obyčejných záhybu „kůrky" s třepením mezi nimi. Pod „kurkami" byly přišity dva malé polštáře v podobě válce, na které se zavěšovaly sukně —' tedy jistý druh „honzíka". Zajímavo je sledovati, jak se v době úpadku kroje stávalo třepení původně jen modré pořád pestřejším a „kůrky" stále menšími, až konečně oboje zmizelo. Také červené sukno ustoupilo černému; toto modrému hedvábí vzorkovanému, a konečně i to zaměněno hedvábím květovaným, pestrým. Potom přišel do mody černý aksamit, a když konečně nastaly horší časy, musely se naše krásky spokojiti s kartounem.

Prádlo bylo zastoupeno „košilí" a „kabátkem". Pod jménem „košile" vyrozumívá se český „rubáš", jehož tvar podobný sukni se širokým pásem je znám. „Kabátek" — svrchní košile — pokrýval hořejší část těla, kam až rubáš nedosahoval; měl u krku a v zápěstí širokých nabíraných rukávu úzký límeček s černým křížkovým vyšíváním se slovenskými motivy (nej-častěji kohoutky). Někdy byla také nahoře vedle švu, kterým jest přišit rukáv ? „tělu", plochým stehem vyšita bílá rozmarinová úponka. Sukně byla široká, z černého plátna zhotovena a v pasu sebrána v úhledné záhyby několikráte prošívané. Občas musela se hladit zvláštním skleněným hladidlem, aby nabyla zase lesku, kterého snad deštěm pozbyla. Barvením a hlazením takových sukní zabývali se v obci zvláštní lidé, neboť každý to neuměl, Boky byly opásány širokou červenou stuhou, jejíž konce splývaly po levé straně dolů.

Nyní přicházím ? jedné frýdecké zvláštnosti: Jsou to zimní punčochy, pletené z černé vlny. To by ovšem nebylo nic zvláštního, kdyby neměly rozměrů přímo obrovských. Měřilať prý taková punčocha 3 lokte zdálí a rozpárána byvši poskytla v pozdější době podšívku pod celý mužský kabát. Aby se mohla navléknout na nohu, musela být sebrána v záhyby jako shrnovací boty. Punčocha taková nedělala sice nohu útlou a jemnou, za to však vyhovovala v zimě nejen dokonale svému účelu, nýbrž nahra-