Pasení dobytka obstarávali skotáci. Hodný krajíc cbleba — byltě skoták pojícný (mnoho snědl) — štamfárek (kudla), hrubý pytel nebo 1 o c h t u š e (loktuše) a bič, toť výzbroj našeho horského skotáka.

Chléb dostával obyčejně s vomastkem (tvaroh, sejra, hořčák, v neděli máslo), aby se dobytek lépe pásl. Bič opatřil si skoták sám: uříznul nejpěknější štíhlý smrček, oloupal s něho kůru, součky opatrně ořezal, k tomu za groš od provazníka šňůru, již nakolomazil, aby vodu nechytala, ? té pak navázal tenkou šňůrku spletenou z příze lněné nebo ze lněných vláken — a bič byl hotov! Lochtuše jest plachta z hrubého režného plátna, měřící asi 2'/2 lokte ve čtverci, jejíž cípy střiženy jsou v ušty ? zavazování. Takto lochtuši přistřihnouti málo kdo uměl. Obyčejně tvořila lochtuše pravidelný čtverec, ? jehož cípům přišity kšandy, jimž lid říká „p i c asy". (Přesmykováním ze slova: cíp.) Lochtuše, uvázaná oběma hořeními cípy pod bradou, splývala skotákovi s hlavy přes ramena a záda jako plášť. Aby picasy necoural po zemi, zavazoval je v uzly. Takto opatřen, vzdoroval statečně počasí deštivému i studenému. Tytéž služby jako lochtuše konal skotákovi pytel, jejž podvázaný navlékl si na hlavu, aby, maje ruce volné, mohl po libosti ovládati bič.

A v práskání bičem bývali skotáci mistry! Práskal buď na jednu nebo na obě strany, tu volněji, tu zase rychleji, tu hřmotně, tu zase

slabě. Sotva přestal jeden, ozvalo se to se stráně druhé, pak s třetí--------

a zase najednou se všech stran.

Dobytek vyhnali skotáci nejdřív každý „na svý". Tu bývalo zpěvu, až stráně hlaholily. Ozývaly se písně zbožné, milostné, národní i světské. Dovedný zpěvák rád si také zaloutnoval (zajodloval), a tu rázem všichni ostatní umlkli, aby mu naslouchali. Ve zpěv mladistvých hrdel mile zazníval zvuk zvonců, jež se kravám na šije zavěšovaly. (Tyto zvonce měly hlavně za účel, aby skotáka vedly po stopě, když se dobytek do smrčí zaběhl, nebo když v husté podzimní mlze nebylo jej viděti.) Ozvěna mezi stráněmi kouzlo ještě více zvyšovala.

Se stráně na stráň, kam roklemi a úžlabími byla cesta daleká, dorozumívali se skotáci hravě. Kozmlouvali zpívajíce a každá otázka i odpověď končila zavýsknutím: alalala huú!