nevědělo, čeho má dělati — toho jetele „Brňákova" *) kousati — sedlák sedí pod

mezej — čert ho píchá votěžej (otěž) — píchej, píchej votěží — až se ten

skoták rozběží — kamenickú sbírejte — šibeuičku dělejte.

Již prvními slovy popěvku upozorněný skoták se obracel a běžel „na v o tác ku". Rozumí se, že bič konal při tom svou povinnost a hovádě odpykalo, co skoták zavinil. Poznal-li hospodář, že má „v o-pasený", vyrovnal si účet se skotákem krátce: vypráskal mu bičem anebo uštědřil trochu pohlavků. Však on si skoták někdy ten výprask zasloužil. „V d o 1 í c h" stával pěkný javor, jehož kmen měl malou dutinku. Skotáci si v ní zatopili. Byl to poprask a zděšení, když kmen začal hořet. Nosili vodu v čepicích až „z luk", a panečku! to je hodný kus cesty. Však vyhořel přece skoro až po samou kůru. — A což, když skotáci, vracejíce se z pastvy, vyskákali na krávy a jako vítězní jezdci brali se ? domovu! Mnohá ta kravka znala komando lépe než kůň. Mistrem v tomto umění dosti smělé jízdy byl Franta „Mydláříčku".**) Pěkná podívaná byla jednou na Tondu Marinkova: měl tatíkův kožich, ten si pod krkem upjal a jako generál cválal v čele jízdy dvoukopytné. Stávalo se často, že při vyhánění kozy slípaly (běhaly do škody). Aby se tak nedělo, dával se jim.na hubu pytlík. Jáchym „Doleňáčků" ***) našel jiný prostředek: uvázal jednou kozu krávě ? ocasu. Ale se zlou se potázal: kráva začala t řeč ?? váti (divoce běhati^, koza se schvátila a druhého dne zahynula.

Vábný byl život skotákův, vábný a lákavý. Žili volně, bez dozoru, v bujném veselí. Proto tak rádi chodili s nimi na pole i hoši, jichž rodiče dobytka ani neměli. S pravou statečností hleděla mládež přizpůsobiti se zvykům starších. Z košťálu, z bramboru, někdy i ze šípku vydlabala se „fajfka", lodyha bodláku nebo slamina ovesná tvořily troubel. Místo tabáku nacpala se suchá nať bramborová, nebo listí z javorů a ,jvostruží" (ostružiny) a s pravou pochoutkou vypouštěl se kouř od úst. Kuřák se doma ovšem nikdy nepřiznal, proč je tak bledý.