stéblích; z těch divů máme hojný užitek, jevíť nám lásku Boží; podobně ona znamení nebeská neškodná, ba raději užitečná jsou....

Po bouřce žádali poustevníka, aby s nimi k roztříštěnému dubu (od blesku) stoupil. Pověděli mu také příčinu, totiž, aby spatřili díru, kterou hromový klín vyrazil a některou tříšťku sebou vzali, protože prý dobrá pro bolení zubů. Poustevník . . . mluviti počal: Náramná moc, kterou hromová střela tlusté*stromy roztříští, zdi a věže rozmetá, podala ? tomu příčinu, že si lidé klín usmyslili, který hrom do zdí, věží a stromů vráží; ano vyskytli se také pověrečníci, kteří jistili, an takoví klínové v schránkách znamenitých věcí přirozených se chovají. Jsou prý malí i velicí, barvy dílem černé, dílem šedivé, mající v hlavě díru, do které se topůrko nasaditi může Z té příčiny pokládají se za zbraň starých předků, kterých co palcátů nebo seker užívajíce, hlavy nimi sráželi aneb co nožů při obětech potřebovali, ješ to někteří jsou ploscí bez probití, velmi ostří, a dají se pohodlně v ruce držeti, odkudž ono mínění pošlo. Praví se, kdo má v domě hromový klín aneb při sobě jej nosí, jest bezpečen před hromem ; a když ním kravské vemeno potíráme, navrátí se jim mléko, kteréž kouzly a čarami potratily. Ti klínové potí se, když jiná povětrnost nastává, a leží-li venku na kamení, pohybují se při bouřce. Nit, která ztuha okolo takového klínu otočena byla, neshoří, a tře-li se o jiný kámen, voní sírou.

Každý ploský kámen potí se, když se povětrnost mění, obzvláštně ten, který vlhké přirozenosti jest a když bouřka nastává. Vlhké částečky deštivé povětrnosti oučinkují na takový kámen, rozvinujíce také v něm částečky vlhké. 0 takový kámen otočená nit neshoří také, poněvadž ji oheň zejmouti nemůže. Každý škřemen neb oblátek nepevné uložený pohybuje se v třesulém povětří, kterýž při bouřce tím větší chvění působí, čím prudší vítr se žene, a každý oblátek voní sírou, když se o jiný kámen tře. Kdybychom některý (hromový klín) před sebou měli a ho vyšetřovali, tedy bychom shledali, že lidskou rukou v tu formu a způsobu zhotoveny byly. A byť některý kámen od přirození formu klínu měl, nenásleduje z toho, že by to byl klín hromový. Kdo neví, jak veliká mistrně příroda jest, ať zajde do Adersbachu za Trutnovem jako na podžebří Krkonošském ležícího, kde divy své uzří ... Ač někteří ostré klíny z škřemene ukazují a za klíny, jenž by s hromem byly spadly, vydávají: předce lidé rozumní nahlížejí, že se to protiví pravidlům tíže, ješto kamení v povětří udržeti se nemůže, aniž tak dlouho v oblacích vznášeti se jemu nelze, až by v tu velikost vzrostl a té formy dosáhl . . . Proto ale nepopírám, že by hromová střela kámen na zemi tak okroužiti nemohla, aby tu neb onu podobu měl; neníť to ale hromový klín a stane-li se to, neubrousí hrom kamene v tu podobu a tvrdost, jakož má domnělý klín hromový.

Dřevo, po kterém hromová střela jela, má tak malou moc a vlastnost, bolení zubů hojiti, jako jiné dřevo. Tomu neodpírám, že by se to přihoditi mohlo, an by bolení zubů přestalo, když od stavené krve bolení pochází, když totiž něčím ostrým v zubech dloubáme a krev vypustíme. Tu moc ale má každá jiná tříska.