Když jest bouřka, dělají lidé rozdíl mezi studenou ranou a jinou, která pálí. Studená rána jest prý ta, jejížto oheň zapáliti nemůže. Což jest oheň také studeny ? V pravdě, jako říci nemůžeme : Tote dřevěné železo, tak také nemůžeme říci': Totě studená rána při bouřce. Při všech bouřkách jest oheu; toť vidíme ?? blesku, který zapaluje páry. Časem udeří hrom dvakrát po sobě, první rána zapálí a druhá uhasne, co se zejmulo. Kterak se to děje? Takto: druhá rána odejme svou přílišnou prudkostí všecko povětří ohni, tak, jako když my prudce do ohně foukáme, také plamen udusíme ; tuť se povětří okamžením z ohně vyrazí a jest po ohni. Neníť to tedy studenou ranou . . . Druhá hromová rána vyrazí z ohně povětří, jejž prraí zanítila, neb bez povětří nemůž žádný oheň hořeti. Potom nejsou všecky pálivé věci tak spořádané, aby se ohněm hromového blesku, kterýž nad střelu. prudoejší jest, zejmuly, když podle nich letí. . . Sletí-li hrom prudce podle některé věci a nenalézá-li odporu, tedy zapálí; pakli ale při odporu nezapálí, není proto oheň jeho studený.

Je-li mezi dřívím, kterým pekař pec vypaluje, některá štěpina z kmene, jehož se hrom dotkl, ukáže se modrý plamen, kterému Němci vlk říkají. Jeť to plamen, který časem z pekařské pece vyráží, velikou škodu působí, všecko rozhodí, spálí a silným bouchnutím v jiskrách neb ohnivém dešti se rozplyne. Tohoť ale jest jiná příčina, a sice ta. V" pekárně nemůže se oheň náležitě rozložiti; tu tedy, zvláště když v hranici smolné neb, ať' tak dím, mastné dříví jest, v kterém se oheň zaráží, nemůže oheň vyraziti; vyrazí-li, dělá neobyčejně prudký oučinek, což však hromová přísada nepůsobí.

Smí-li se ale hrom domu dotknouti, v kterém svíce rozžatá aneb oheň hoří? Zkušenost vyučuje nás, že hrom v takovém domě zapálil. Ta rada není vlastně ? zavržení, abychom při bouřce svíci rozžali,. bychom rezavého blesku neviděli, který zraku našemu škodí. Slouží to také ? opatrnosti, abychom přihotoveni byli a co bychom dělati měli, věděli, kdyby oheň zniknouti měl . . . Svíce ale na stole aneb ohníček na ohništi neodjímají hromu přirozené moci, aby do toho domu neudeřil aneb jinam, kam v pořádku věcí přirozených veden jest. Oheň na ohništi jest spíše nebezpečný, neb rozděluje v komíně husté povětří, pak hrom snaž udeří, ježto komíny, jakožto nejvyšší dílové domu, hromovému blesku nejvíc se podávají. Z té přirozené opatrnosti rozsvěcují katolíci při bouřce hrom-ničné svíce, přidávajíce ? tomu vroucnou prosbu k Bohu, aby milý Bůh všeliké neštěstí od nás odvrátil .'. . Taková znamení a takoví úmyslovó nemají při sobě nic pověrečného a mohou se s Pánem Bohem užívati.

Někteří mají za to, že oheň od hromu pošlý jen mlékem uhasiti se dá. Proto lekají se ohně od hromu pošlého víc než jiného ohně, poněvadž, jak za to mají, vodou uhasiti se nedá. Ovšem hodí se lipkavé a těžké mléko líp k hašení ohně, než voda, tu ale nevládne žádná antipatie, že by se mléko s ohněm vystáti nemohlo. Jen kdyby se tam, kde hrom zapálil, důstatek vody nalilo, jistě by uhasila oheň ; poněvadž ale oheň hromového blesku velmi prudký jest a na kolika místech najednou