cernami v noci také poplašiti... Kdo má srdce, poď s sebou, spusťme se na ty duchy a podívejme se jim do oči ... Tak málo by se vám stalo, jako mně a pěti jiným, kteří jsme světýlka obstoupili, je schytali a shledali, že to mazlavá, semotam černá, žabím vajíčkam nápodobná materie byla . . .

Z krásných barev a rozmanitých paprslků půlnočních červánků (záře) dělá pověrečník potoky krve, popleněné osení a zahrady, kopí a meče nepřátelského vojska představuje si porážky zhoubné. Když pa-prslkové červánků, kteříž brzy bílí, brzy brunátní vypadají, se pohybují a proti sobě padají a co nějací mečové vespolek se potýkají, volá poděšený pověrečník: Pán Bůh s námi, co to bude znamenati!. .. Ale jak často ukazují se červánky, jak často musila by vojna, hlad a mor nastati, jak dávno bylo by již po tomto světě? Netoliko na půlnoc vídáme sloupy, nýbrž i dál ? východní a západní straně, tedyť by mocnosti v ustavičné válce zapleteny býti musily... Již proto nemohou červánky nic znamenati, poněvadž z přirozených a povědomých příčin pocházejí a tolikrát již bez toho domnělého oučinku byly.

D u h a... Jeť to stkvostný úkaz v přírodě. Časem ukazují se dvě duby, jedna s barvami v obráceném pořádku. Tato má znik v dvojnásobném zlomem slunečných paprslků a tolikerém obražení jejich. Bůh ustanovil duhu na znamení své milosti, jak první kniha Mojžíšova dosvědčuje. Pověrečník ale myslí, že Bůh, který se před chvílí hněval, se udobřil, a že nad tou krajinou andělé plesají. Věří také, že chycená dešťová voda v čas duhy všecky nemoci hojí.

Duhové zlaté místky jsou jako penízky veliké. Spatřují se na nich lístky, hlavy, hvězdy s čtyřmi paprslky, hadi s korunkami, ptáci, kroužky atd. Pověrečníci mají za to, že se v duze zformují a dolů padají, mají je u veliké vážnosti, mnoho na ně drží a ubezpečují, že v tom příbytku, v kterém některou mají, štěstí vládne, kdo by ji však prodal, štěstí od něho odstupuje. Hojí také nejtěžší nemoci, jako padoucí nemoc, neodbytné zimnice, když se nemocnému do nápoje vhodí; ano oučinkují také na povahu člověka, činí na př. z nevlídníka dobrého společníka, když ji při sobě nosí, přivodí lásku, přízeň, čest, a tu moc mají ty místky od duhy.

Ale duha jest pouhý úkaz v povětří, není samostatná a jen tak dlouho trvá, jak dlouho paprslkové v vodnatých parách se lámají. Horko sluneční nemůže zlato v povětří dělati, tím méně místky formovati a je rozličnými figurami znamenati. Lidé vynášejí zlato z lůna země a v dílnách svých ty podoby jim dávají. To všechno vymyslila pověra a přiložila jim zázračnou moc. Kdyby z každé duhy jen jedna místka spadla, bylo by jich dost mezi lidmi. Žádný se jimi nehonosí...

Časem pozorujeme okolo slunce neb měsíce veliké kolo, které barvami duhovými pohrává... Pověrečník se toho leká a táže se tesklivě: Go to bude znamenati? Jeť to však věc přirozená, třebať k tomu jen napolo zmrzlých par, v nichž se slunce jako v zrcadle zhlíží. Viděti také odsluní, odměsící neb mimoslunce a mimoměsíc, což