věrečný nazývá to sírnym deštěm, leká se vojny, protože do prachu také síru dávají; moru, protože dle jeho důmění povětří již napolo nakaženo jest; zemětřesení, protože síra v zemi brzyčko se zapálí. Než ten prášek není nic jiného, než prach s stromů v máji kvetoucích, smrků a mnohých jiných, který vítr daleko zanáší. Síra nemůže ten prášek z té příčiny býti, protože sírou nevoní, a když jej sebereme a usušíme, shoří brzy. Také by dle přirozenosti síry na vodě neplynul; neb síra, která o jednou těžší jest, než voda, utone, když se smočí, byť i na moučku umletá byla. Ten prášek ale můžeme míchati a ke dnu potápěti, přede se zas zvedne a na vodě plyne. Mezi tolika parami, které denně z země vystupují, jsou ovšem také sírné částky, jest jich ale tak málo, že jich ani nepozorujeme, když s deštěm padají. Lidé neumělí použili těch prášků, aby bližním svým strachu nahnali a všelikých úmyslů dosáhli.

Lidé ve fantazí viděli při hromobití oheň pršeti, t. j. že mezi deštěm také ohnivé kapky padaly. Ale byť to i kdo viděl, nic jiného to není, než elektrická materie, která se v dešťových kapkách spouští, z čehož se jasný blesk vyvodí, což se zvlášť, když při tmě jest, pozorovati dá.

I také na cestách podle rybníků vídáme tolik žabiček, jakoby byly odněkud spadly. Neumělí lidé praví, že napršely, by na zahradách a polích škody dělaly... V těch místech, o kterých myslíme, že žáby s deštěm spadly, jest buď rybník neb louže neb močidlo. Když silný déšť přijde, voda všemi průchody ? nim běží, a poněvadž dešťová voda vždy teplejší, než v rybníce, tedy žáby po tom teple se táhnou, s dešťovou vodou odcházejí a když se tato rozlije a k kraji vystupuje, vystupují žabky s ní a pak jich ovšem plno vidíme. Aneb když teplý deštíček spadne, tuť obzvláštně hnědé žabky, které v prutinách se zdržují, z chladných míst vyskakují, komáry, mouchy a jiný hmyz, jenž se před deštěm v trávě skrývá, lapají a žerou. Tyto žabky nedělají na zahradách a v polích žádné škody, ba ani lístečku se netknou. Nemůže-li ale slunce žabince do povětří vytáhnouti, tím méně mnohem těžší kameny; a jestliže vichřice někdy tak učiní, kámen, žito, seno, len atd. od země zdvihne a jinam hodí, nebudeme proto tak pošetilí, abychom věřili, že ty věci u povětří rostou, než že jich Bůh tím kromobyčejným způsobem lidem sesílá.

Nové prameny mají se dle fantazí některých lidí vyvářeti, jichžto voda všecky nemoce hojí. Pilně vodu z nich nosí a pijí, domnívajíce se, že bez líku ? předešlému zdraví přijdou. Nevěřme však takovým pramenům, dokud lékař jich nevyšetril a za dobré neuznal. Máme příklady, že churaví, kteříž tu vodu pili, umřeli; zdraví pak lidé hryzení v břiše a jiné neduhy dostali. V každé téměř krajině jsou jacísi pramenové, kteří zřídka vodu vydávají. Tekou-li, jest znamení, že hojně pršelo, a v zemi mnoho vody jest.

Příliš mokrá povětrnost škodí téměř všem požitkům polním, proto pravíme: jdou žízniví neb raději hladoví pramenové. Tomuť ale snad víru nepřiložíte, že by ti samí pramenové příčinou následující drahoty byli. Proto na druhé straně jiní věřili, že Bůh těmi prameny v drahých letech divy činí, aby lidem nadobyčejným způsobem chleba poskytl. Tuť vy-