nečije, jest z toho již patrno, že pavouci u nás jedovatí nejsou. Jiní mají za to, že člověk ten šťastný, komu pavouk z rána po kabátu nebo po sukni běží. Kdo pavouka zabil, zle učinil a neštěstí na svou hlavu uvalil. Jiní opět věří, že pavouk jed z povětří do sebe táhne, proto jej lidé rádi ve světnici mají a domnívají se, že tam zdravé povětří, kde mnoho pavouků. I totě blud; neb jakož pavouci sami jedovatí nejsou, tak také jed z povětří netáhnou, pročež není to dostatečná příčina,, abychom je ve světnici trpěli.

Raci mají v sobě malé kamínky, kterých lékárníci potřebují, nepravě ale nazývají se račí oko.

Slepejš neb slepák nazývá se proto tak, že má velmi malé oči; mnozí myslí, že dokonce žádných očí nemá. Hadi s dvěma vejstupky na hlavě jsou v Egyptě, hadi ale s dvěma hlavami nejsou nikde, a to, čemu draci říkají, j sou ještěrky, kteréž z kožek křidýlka mají, kteréž jako mázdry na způsob netopýrů rozpínají, s stromu na strom lítají.

Bazilišek... Prvé věřili lidé, že kohout každý sedmý rok vejce snese, z kterého se bazilišek vylíhne, když je jedovatá žába vysedí; ten bazilišek pak každé zvíře i také člověka, který na něj pohlédne, jedem svým na místě usmrcuje. Naproti tomu ale usmrtí se bazilišek, když se někdo všecek do slámy svázati dá a před ním zrcadlo drží. Když pak se bazilišek v zrcadle spatří, rozsápe se na sebe jakožto na zvíře, kteréhož nezná, soptí jed ze vší síly po něm, aby je zahladil: zatím jed od zrcadla na něj se odráží a jej samého usmrcuje. Vyhlíží prý jako indián s velikým, modrým nosem a ohnivýma očima. Nyní ale žádný rozumný člověk tomu víc nevěří, protože nemotornost té myšlénky odkryta jest.

Salamandr, ohnižil, jest ona ještěrka, o které se staří domnívali, že v ohni neshoří, ba ani se nespálí, byť v něm sebe dýl ležela. Ona jest na píď dlouhá a s prstu tlustá, po hřbetě leskne se jako aksamit, po břiše jest požloutlá a po zádech má dvě prouhy bradavic, z nichž bílá materie vychází, když ji na oheň vhodíme. Proto oheň kolem sebe dusí, odběhne a jako prvé mouchy chytá. Hodíme-li ji ale do velikého ohně, kteréhož vlhkostí svou udusiti nemůže, shoří v něm jako jiná věc.

Někteří, věří bláznovským způsobem, že jsou zaklínači hadů, t. j. takoví divotvorci, kteříž jistými zvuky na obzvláštní píšťale hady přivolati a přinutiti umějí, aby se shromáždili, kam chce.

Že kachna brzy stráví, a hned po sobě nechává, nadělali o ní, že jen jedno střevo má. Tomu věřily i kuchařky, kteréž přede dost často kachny kuchaly. Také těch klevet o ní nadělaly, že z kachny, která se živá v hrnci do země zakopá, samé jedovaté kachny se zlíhnou. Jakáť to neumělost přirozených věcí!

Čáp ... Někteří nedají mu ani ublížiti, majíce za to, že by na příbytek, na kterém hnízdí, neštěstí svedl, kdyby mu kdo ublížil. Takoví lidé sami jemu hnízdo dělají a pilně o to pečují, aby ? porouchání nepřišlo, by totiž v příštím roce v něm zase přebývati mohl. Tak pošetilý není žádný víc, an by věřil, že hrom do toho domu neudeří, na kterém čáp bydlí, aneb že z toho domu oheň vyjíti nemůže; pakli by ale vyšel,