O racka bývala pro rolníka nejlevnější. Pohunek „regiroval" koně, pacholek pluh. Koně k oračce a při ní chodili, že by jim dvouleté dítě stačilo, ale při cestě domů? — měl jich co držet. Pacholci se předjížděli, „kdo bude napřed", tak že potratili pluhy, přetýkače, pro něž se museli vraceti za smíchu ostatních. Při oračce neobešel se oráč bez obušku: co chvíle musil klínky podrážeti; po oračce byl pluh dobrý.

S e n o s e č byla pro chasu nejveselejší, pro hospodáře nejobtížnější robota,10) poněvadž musil všechnu chasu vyslat. Bývalo až sto robotířů pohromadě. Chasa se bavila, dráb nadával a vymýšlel přezviska, která obyčejně zůstala robotířům až do jejich smrti, obzvláště když se tento proto horšil. Tu obyčejně pak sami robotíři vymýšleli různá jména, aby tím drába rozveselili. Že proto povstala nejedná pračka, netřeba podotýkati. Při hrabání starší hrabali, mladší nosili ke kopce, kde byli dva kopaři s vidlemi o hůlce až 1 '/„ sáhu dlouhé, jedna ohrabovačka, obyčejně kopařova milá, a jeden pohůnek, který kopu ukládal. Tento musil co nejvíce šlapati, aby do kopky hodně vlezlo. Když doložil, skočil s kopky, aby jí nerozjel. Mnohdy se i pochrámal. Kopařů bývaly obyčejně tři partie, které se střídaly; proto každý spěchal, aby byl co nejdříve hotov. Pak si mohl lehnouti, než na něho zase přijde řada. Mezi robotíři chodil „vodák". Ten měl pravý očistec: maje v jedné ruce putynku s vodou, v druhé hroticu s dřevěnými obručemi běhal s místa na místo. Běda mu, jak na zavolání hned vodu nedonesl: lískanec nebyl vzácný. Někdy podávanou vodu vlili mu na hlavu.

Svážení sena bylo „ókolem" na fůry dle vzdálenosti; proto každý hleděl vzíti vůz co nejmenší („robotní žebří"), aby měl co nejdříve naloženo a složeno. Od pohunka, který kladl, žádal pacholek, aby stál rozkročený na žebří, aby fůru nesešlapal, dráb zase, aby lépe sešlapoval. „Děkuju uctivě," pravil mně vypravovatel, „ten měl časy! Dráb ho bil, aby lépe sešlapoval, pacholek, aby stál na žebři, tak že nevěděl, čí je." Při skládání měl to také takové: pacholek nabral na vidle, co nejvíce mohl vraziti do sklopce, a chudák pohunek si nevěděl s tím rady. Sklopce byly nízké, a pohunek byl od toho mnohdy dotlučen jako pes. Odvezl-li si pacholek své fůry, povaloval se pod vozem, a pohunek pásl koně.

Za žní šel pacholek a dívka se srpy. Dráb rozdělil pole na záhony, a ke každému postavili se čtyři ženci. Tu se vždycky vybrala lepší „klasa" (= obratní ženci) spolu, stoupla k nejpěknějšímu záhonu a žala o překot, při čemž odbočovala ze své čáry, zanechávajíc stále širší a širší záhon „partě" sousední. Drábovi to lichotilo, že tak „jedou" : mohl lépe nadávati těm zadním.11) A dráb skutečně myslil, že bez nadávek by nebyl drábem. Kdysi, když bezbožně klel, napomenul jej