poukazuje na užitek a prospěch, dám se do toho, a shledám, že podveden jsem, poněvadž k tomu čas nebyl. — Ale nastojte! jaké to zlehčování modliteb, v které s Bohem rozmlouváme, jemu se klaníme, vlastnosti jeho obdivujeme, jej chválíme, jemu děkujeme, s synovským odevzdáním do vůle jeho za spasení duše své prosíme!

Kdo navyklý jest, svému kalendáři věřiti a příštího dne takové povětrnosti očekávati, jak na př. nová čtvrt oznamuje, hněvá se, když tak není, jak kalendář kyne. Proměna povětrnosti musí svou příčinu míti, však ale nikoli v sestavení planet a hvězd, nýbrž v našem parnatéin oboru. Máme některá znamení, z kterých se na proměnu povětrnosti souditi dá.

Jestli z večera červené nebe, bývá příští ráno pěkné. Pozorujem-li na nebi červeno, jest znamení, že obor povětrný mnohými parami naplněn jest, a z toho můžeme na déšť, neb na změnu povětrnosti souditi. V noci tlačejí se páry v hromadu zimou, jsou těžší, a padají v kapkách na zem, proto se příštího dne jasného povětří nadíti můžeme, protože obor povětrný od par vyprázdněn jest. Tu tedy ta příčina, pro Kterou z večerních červánků pěknou povětrnost předpovídati můžeme.

Vidíme-li ranní zář, neb jitřní barvu, zřednou a rozeženou se parnem slunečním páry, což způsobí, že větší prostranství naplňují. Tudy zruší se stejná váha povětří, povstane vítr, který vodnaté páry sráží, že se v kapky slívají a v dešti padají. Začasté zahání vítr mračna z naší končiny, a neprší u nás, ač jsme se toho nadali. — Jiného času přicházejí k nám dešťové mraky z vzdálených krajin, tudy změní se povětrnost bez předcházejícího znamení.

Slunce táhne vodu, bude brzy pršeti. Tak praví lidé, když pošmourné požáry od země (oni myslí z moře) až ? slunci pořád užší stáli vidí. Na ten způsob netáhne slunce vody, jak si lidé představují, ješto prý moc má, zvláště z moře vodu ? sobě táhnouti, která pak s deštěm dolů padá. Té moci nemá slunce, zahříváť ale vodu, z které se bublinky nadělají, jako z vody, která v hrnci u ohně stojí, a poněvadž lehčejší jsou, než povětří, vystupují vzhůru, v oblak se shrnují, za jistými okoličnostmi se slijí, a pro svou tíž dolů padají. Obyčejně vidíme to táhnutí vody při západu slunce, což se následujícím způsobem stává. Když slunce za parami stojí, které od země vystupují, stávají se tudy viditedlné. Když v světnici kouř, neb mnoho prachu, jeť to viditedlnější, když slunce do světnice svítí. Poněvadž tedy povětří plné vodnatých par jest, jest také pravdě podobné, že brzy pršeti bude, pokudž jinak vítr těch par nerozžene.

Měsíc má kolo, oas se bude měniti. To vidění povstává, když povětří zmrzlými parami naplněno jest, které od větru mezi měsícem a našima očima držány, od něho osvíceny, a následovně viditedlné jsou.