Jak dlouho skřivánek před hromnicemi zpívá, tak dlouho mlčí po hromnicích. Je-li před hromnicemi pekné teplé povětří, pohne skřivánky k zpěvu; a velmi pravde podobné jest, že potom studené povětří nastane, kteréž působí, že skřivánci mlčí.

Víc takových znamení o nastávající povětrnosti neznám. Aniť uvedená neomylná nejsou, jsou ale mnohou zkušeností dotvrzena. Všecka povětrnost a ourodnost pochází od Toho, jenž stvořil svět, a jej až podnes v nejlepším pořádku zachovává. Pošetilost jest, povětrnost od lidí očekávati, aneb takovou moc v nich skládati, která jen Všemohoucímu náleží.

O jednom místě jde následující pověst. Sediaci měli svému novému faráři jakási práva ustoupiti, která poznenáhla od fary přišla. Po chvíli přišli sediaci k rozumu, žeby prohřátí a ustoupiti musili; pročež, aby to jako zdarma nebylo, uradili se vespolek, že farářovi za ustoupenou následující výminky předloží: aby jako jeho nebožtík předek, déšť neb sluneční světlo, ěehožby totiž potřebovali, skrze modlitbu jim opatřiti hleděl, a hned již dnešního dne začátek učinil. — Farář, chtěl věděti, jaká povětrnost by se všem líbila? — Sediaci ve věcech obecních vždy jednosvorni,- nemohli se v tomto porovnati, a byli kolikerého smyslu. Jeden chtěl déšť, druhý slunce, třetí větřík atd. Zkrátka, hádali se o to až do rána. Vida farář ty rozbroje, řekl sousedům: Moji milí, nelze mi povětrnosti vyprositi, dokud se na jednom neuradíte; na to se rozešli. Po osmi dnech byli opět pohromadě, však ale opět o jednu povětrnost umluviti se nemohli. — Do roka drželi hromady stran usnesení na jedno mínění, ale ? místu nepřišli. Vidouce konečně marnost počínání svého, žádali faráře, aby ty věci jen při starém pořádku nechal.

Ale však dost! — Tuto knihu zavírám, kteráž na rozum vám jasně svítí; a k vám všechněm tuto věrnou žádost mám, byste chtěli jednou do se jíti: pověrečnost směšnou odložili, v Boha jediné se důvěřili, zkušením se zpravovali, na radu pak rozum brali.

Dobrého co naši staří dělali, žádám, abyste tím nezhrzeli; je v tom s předložením následovali, ostatně se mámit nedali. Neb v čem staří na rozpacích byli, i hned ? pověrám se uchýlili. Za našich pak jasných časů rozumu jen slyšme hlasu.

To, co lehkověrní staří zkazili, věru! neslušnými pověrami, hleďte, byste opět ponapravili, a v tom, ? hanbě neuvízli sami. Neb co plátno, dáti naučení, pokudž na potomcích zjevné není? Mějte také na paměti čeládku a vaše děti!

Moudrým Skalenským jen buďte podobni, kteříž pověrečnost vy-zouvají; chtíce hloupostí všech býti svobodni, ? čisté pravdě ochotně se znají. ¦— O jak vesele si poskočíme, až tu zprávu z krajů uslyšíme: Čechové hrob vykopali, pověry v něm pochovali.

„Poučné a kratochvilné historie o strašidlech. Ze spisů pod názvem Rozmanitosti vytažená, a znova do tisku daná od Jana Hýbla. S po-