šelé p.: Jiří Vojtěch Hans, druhý p. František Grubert, starší obecní p. Václav Grüner a Matěj Braun; z české strany rychtář Pavel Wolf, Bedřich Charvát a Jakub Šlekr, starší obecní Jiřík Mansfeld."

Když pak nařízením císaře Josefa II. r. 1780 zrušeny byly v městech i v městečkách všecky šibenice a pranýře, ve vesnicích trdlice a klády, došlo i na mšeckou. Písař pamětní knihy poznamenává, „že dřevěné spravedlnosti při městečkách byly tedy počestně dolů sundány a dříví z nich ? té obci užitku se prodalo aneb ? všeliké potřebě se vzalo. Při našem ale městečku se beze všech sousedův vědomí Vojtěchem Pechočem, rychtářem, a Jiřím Malcem, starším obecním, spravedlnost neb šibenice ztra-: tila; stalo se tak i s pranýřem, který nákladem obce dobře a měšťany řemesla kamennického z kvadrštuku vystaven byl, jak ve folio 16. v této pamětní knize jest poznamenáno."

Usneseno bylo sice snesení pranýře a prodej jeho, a „poněvadž v laciném penízi šacován jest byl, vynašel se brzo kupec, a to Jan Charvát, soused z české strany, který takový peníz jest složil pro oblažení hrdla jejich." Druhého dne po smlouvě té přišel ? „planýři a takový jest podkopal a porazil, jako dřevo v lese, všechny železa, jakož železný loket pražské míry, železné kruhy vytrhal. I dověděv sa o tom, tak nepříčetném prodeji, jeho osvíc. kníž. milostivý panství kornouzského direktor p. Václav Tomša, kterému ten prodej v ošklivost jest přišel, zá-pověd1 jest učinil, takže napotom všechen ten tak dobře zdělaný kámen téhož pranýře sem a tam po městečku rozházen a ležeti zůstal; na to ale poručil, aby na jisté místo se kámen svezl a uložil pro další památku, neb se může zase budoucím státi, že takové věci do předešlých spůsobů se stavěti budou!" — Ale nestavěly se více. Dnes povalují se kusy tohoto pranéře v prostřed městečka blíže kašny.

Hned z počátku učiněna byla zmínka, že na místě prvé šibenice stávala mučírna se žebříky. Doklad ? tomu poskytuje další zápis v knize pamětní, a to opis aktu města Velvar z r. 1709, jenž nese nadpis: „Svědomí ku potřebě urozeného pana Kašpara Ignaciusa Dunera, správce panství kornhauského, za příčinou popravního mistra neb spravedlnosti při právě města Velvar, od následujících osob přijaté." Obsahuje přísahou stvrzené výpovědi svědku Ondřeje Kopřivy, Jiříka Volfa a Jiříka Cimrmana.

Prvý vypovídá, že slyšel „od nebožtíka Jana Volfa, Michala Broučka a nebožtíka Hrýbala v Dučicích, který toho času za pacholka sloužil, že jsou byli tři osoby mužské a jedna ženská z vesnice Čupkova (nyní zaniklé) pro loupež a mordýřství u spravedlnosti kornhauzské utraceni." Dále potvrzuje, „že ty chalupy nad Dučicí, v nichž mordýři se ukrývali, slavné paměti pan Matyáš Štampach ze Štampachu, toho času hejtman kraje slánského, spáliti poručil, poněvadž se tam ještě některé věci kostelní našly, a ta žena to z nich roznášela. Zbytky po nich spatřují se jako hromádky kamení ve výši stolu." Tvrdí, „že Martin Volf pravil o sobě, že viděl na vlastní oči na Kornouzu zdi mučírny a v ní žebříky, a když to žádný neopravoval, že to padlo na hromadu."