princeznu přived zpátky. Čert běžel za kovářem a brzy ho zdohonil. Zdrovna do ucha zařval kováři: „Eště nejni princezna tvá. Nedoběhneš-li dálejc než já, bude moje."

„Inu v běhání se dobře vyznám," řek kovář, „ale víš, já som starej, pro mě to nejni. Víš co? Mám tady syna, ten může běžet za mě."

„E mě syn jako táta a táta jako syn," zařval čert.

Kovář tedy vyndal zajíce, přivázal na provaz a pustil ho. Zajíc dal se do útěku a čert myslil, že je to syn kováře, tedy utíkal za nim, aby ho předběh. Ale čim víc čert utíkal a křičel, tím zase víc zajíc utíkal. Běžel lesem a houštím, ale čertu to tam nešlo, proto se vrátil a přál kováři: „Vobehrál si mě, kováři, princezna ti patří."

Dyž se čert vrátil ku svýmu pánu a vyprávěl mu, jak ho kovář napálil, satan zuřil zlostí. Poslal jinýho, silnějšího čerta za kovářem. Ten si vzal železnej sochor, co se s nim zavírá brána vod pekla a utíkal za kovářem. Ten zatím utíkal s princeznou, aby brzy doběhl hranic říše pekelné, neboť za tou přestává moc čertů. Ale čert ho brzo dohonil. Už z dálky řval na kováře: „Kováři, eště nejni princezna tvoje. Vy-hodíš-li tenhle železnej sochor vejš než já, bude princezna tvoje."

„Jsom starej," přál kovář, „ale co ty dokážeš, to dokážu taky."

čert vzal sochor, vyhodil ho tak vysoko, že ho nebylo ani vidět. Dlouho museli čekat, než spad dolů a tu se potom zasejk tak hluboko zarazil do skály, že by ho kovář nebyl vytáh.

„čerte, vytáhni ten sochor, si mlejší než já," přál kovář, čert vytáh sochor a podal ho kováři. Ten vzal sochor, dal hlavu do vejšky a hleděl do nebe. Čert chvíli neříkal nic, ale za chvíli, dyž ho to už mrzelo čekat, povídal kováři: „Kam koukáš?"

„I nahoru Muj nejmlejší bratr je tam kovářem a má bídu vo železo, čekám proto, až vyhlídne, abych mu ten sochor podal."

čert se lek vo sochor, protože by neměli v pekle čím bránu zavřít; popad ho a utíkal k vohni. Potom satanášovi povídal, co se stalo, a ten zasejk zuřil.

Dyž žádnej z vobou čertů nic nepořídil, poslal satanáš nejchytřejšího, co měl, za kovářem. Dyž ho dohonil, zařval na kováře: „Ešté nejni, kováři, princezna tvoje. Esli zavízdáš víc než já, potom bude tvoje."

„Platí," řek kovář. „Já se vyznám ve vízdání, ale ty musíš za-vízdat prvejc."

Čert zavízdal, až se skály pukaly a hory třásly. Potom se vobrátu ke kováři a přál mu: „Nejčko vízdej ty, nebo je princezna moje."

Kovář na to řek: „Čerte, vobrať se ke mně zády, nebo já za-vízdám^ tak silně, že by tě to mohlo povalit."

čert se vobrátil zády ke kováři, ten popad píku, rozehnal se a udeřil čerta přes hlavu tak, až sebou zatřás.

„Kováři, ty umíš vízdat," řek čert a dal se na outěk do pekla Dyž přiběh do pekla, volal na karamády: „Karamádi, vyndejte mi víznutí z ucha, som z něj hluchej."