Dyž řezník viděl, že vola lacinějc nekoupí, vysázel dvě stě a vola si vzal. Nejčkon si teprv táta zpoměl, že ho nemá dát s provazem, proto běžel za řezníkem.

„Pane," křičel táta, „ta voprátka je moje, tu som vám neprodal."

„Co budete s takovým kouskem provázku dělat?" řek řezník.

„Ale dyž já jí dát nemůžu," zasejk řek táta.

„Tadyhle máte peníze, kupte si jinou voprátku."

„Já je nechci, dejte mi mojí voprátku."

Ěezník se nechtěl vícejc hádat, proto zaved vola ? provazníku, koupil si jinou voprátku a tu starou hodil prodavači; ten si ji zvydnul.

Nejčkon ved řezník vola domu a pochvaloval si cestou, jak lacino koupil. Doma zaved vola do maštale a tam ho přivázal; potom zavolal tovaryše a přál jim: „Hoši, vod víčer toho vola zabijeme." Hoši při-svěčili a šli s pánem ? vobědu. Při vobědě ptal se synek řezníka táty, jakýho vola koupil.

„Di se podívat," řek otec.

Chlapec se šel dívat na vola. Dyž přišel do maštale, přistoup ? volovi a voklepával ho; tu vůl promluvil: „Chlapečku, poškrab mě na krku a povol mi voprátku, nebo mě uškrtí."

Chlapec divil se, že vůl mluví, a ptal se ho proto: „Což ty taky umíš mluvit?" — „Trochu som se naučil," řek na to vůl.

Chlapec povolil volovi voprátku a pak utíkal ? tátovi říct mu, že jejich vůl mluví.

„Táto, náš vůl mluví," křičel chlapec ve dveřích.

Jak to řezník slyšel, běžel á tovaryši pro sekyru a do maštale vola zabít; ale ten už byl fuč.

K večeru toho dne seděl kadlec zadumanej u vokna. Přemejšlel v» synovi a myslel, že už je ztracenej. Tu votevřely se dveře a syn stoupil.

„No, táto, nejčkon můžeme zasejk dobře žít, až nebudeme mít peníze, postarám se vo ně."

„Nestalo se ti nic," ptal se starostlivě táta.

„Ne," řek syn, „som docela zdravej."

Vod toho dne žili táta a syn zasejk bez starosti dálejc. Měli dvě stě a ty dlouho vydrží. Dyž se zasejk novej trh v městě blížil a peníze docházely, řek syn tátoj: „Zejtra je v městě trh a proto proměním se v koně a vy mě povedete na trh; ale lacinějc mě nedávejte, než za tři sta a potom si musíte vzít ze mě vohlávku (kandárek). Dybyste vohlávku na mě nechal, byl bych neščasnej."

Druhej den ved kadlec krásnýho koně na trh. Každej, kdo ho viděl, vobdivoval se jeho kráse. Už na cestě přicházeli kupsi a ptali se, zač je ten kůň.

„Jinač nejni, než za tři sta," řek kadlec.

Brzy přišel kupec jinej; byl to pán velkej, silnej a krásně voble-čenej. Měl zlatej řetízek se zlatejma hodinkama a plný ruce prstenů. Jak koně uhlídal, ptal se, co stojí.