A kdo był ten pás, co ho tak pronásledoval? Byl to ten samej, co u něho dřív sloužil, a ten chtěl chlapsovu neposlušnost potrestat. Vod tý doby chlapec neměnil se, ale pracoval sám s manželkou a vydělal tolik peněz, že moh nejen sebe a manželku, ale i oce uživit.

Byl jeden maž a žena. Muž rád pil kořalku a často se vopíjel; ženu to mrzelo a proto muži nadávala pro vopilství. Napřed to dělala pozvolna, ale potom spustila zhurta. Dyž tak zasejk jednou žena s mužem se zlobila, neřek muž, kterej se menoval Martin, nic, sebral sví věci a šel do světa. Šel mnohejma zeměma, až přišel do Turecka; tam byl chycenej a prodanej za votroka jednomu tureckýmu pánovi; tomu musel dělat těžký práce, a dyž si chtěl vodpočinout, tu jeho dohlížitel dycky mu natlouk. Tak byl ve votroctví už šest let.

Jednou se stalo, že umřel vrátnej tureckýho pána, a tu se ptal pán svýho dohlížitele, kerej z votroků by byl nejpořádnější za vrátnýho, a dohlížitel řek, že Martin. Ten tedy se stal vrátným a vod tý doby dostával płat a měl se už lepší.

Dyž tak dvacet roku sloužil, potkal ho jednou pán a ptal se Martina, proč je zamyslenej,- esli je snad nemocnej. Tu Martin řek: „Ach, pane! Mám ve svěj domovině ženu a rád bych jí viděl. Zahospo-dařil som si hezkej peníz a ten bych rád ženě poslal."

Na to povídal pán: „Že si mi dycky spravedlivě sloužil a nihdá škody neudělal, propouštím tě na slobodu, abys svou ženu viděl." Potom dal pán eště Martinovi hojnost peněz, poručil svejm vojákům, aby ho vyprovodili přes hranice, aby ho snad něhdo nechytil a neprodal zasejk do votroctví.

Dyž se Martin s pánem loučil, řek pán: „Dyby se ti be tvej domovině něhdy nelíbilo, můžeš se ke mě vrátit, já tě zasejk vemu do služby."

Martin poděkoval eště jednou pánovi, potom sednul si na koně, kerýho dostal, a jel. Na hranicích země turecké rozloučil se s vojáky, co ho vyprovázeli, a vobdaroval je; potom ujížděl dálejc sám. Za několik dní dojel na hranice český země; radostí plakal, dyž slyšel svou mateřskou řeč. Potom jel eště čerstvějc, jen aby byl brzo doma. Jednou pod víčer uviděl svou rodnou ves; tu zpoměl si, že už mu třeba žena umřela a jak ho ta myšlenka vzala, nespěchal tak domu. Dyž přeci dojel do vsir nejel ke svěj chaloupce, ale do hospody a tady se chtěl dozvědít, est-li je jeho žena eště živa. Dal koně do maštale, vešel do sednice a posadil se za práznej stůl; hospodskej dal mu hned pivo. Martin ptal se ho jen tak ledabylo na ženu a syna a dozvěděl se, že sou vobá živí. Vod tý doby neměl v hospodě stání. Zaplatil pivo a poručil hospodskýmu, aby mu koně vopatřil; potom šel ke svěj chaloupce.