Než vešel do sednice, tak zaklepal. " Jak vešel do sednice, spatřil svou ženu Marjánku, ale ta ho nepoznala a ptala se, co chce. Martin prosil vo nocleh. Žena jeho šak přála: „Som vdova a nemůžu tady nikoho nechat přes noc." Martin neřek na to nic a šel pryč do bedlejší chalupy prosit vo nocleh. Tam byli jeho přátele, ale ty ho taky nepoznali, přece šak řekla žena přítelská: „Nemůžem vás dát spát na postel, ale chcete-li spát na slámě, prostřu vám na zem."

Na to řek Martin: „Děkuju vám, milí lidičky, som zvyklej spát na zemi." Hospodyně tedy šla, přinesla slámu a ustlala mu. Martin začal se slíkat, že si lehne, dyž v tom vešla jeho žena s kolovrátkem a lnem a za ní její syn Jeník; chodívala častějc na hrádky ke svěj karamáce a tak přišla taky dnešky. Mluvilo se moc a vo lečoms, a taky Martin vyprávěl. Jakoby nic povídal Martin: „Se mnou sloužil u jednoho pána ňákej Martin a ten říkal, že je z tyhle vsi a že útek svěj ženě, dyž mu nadávala, že pije kořalku. Nejčkon je z něj poradnej člověk a sotva by ho jeho žena poznala."

Marjánka se zarazila, ale mlčela, Martin na ní koukal a pozoroval jí. Za chvíli vzdychla si žena a přála: „Byl to muj muž a ráda bych ho viděla; vodprosila bych ho, že som ho svým hubováním vod sebe vypudila."

Martin přistoup ? ženě a přál: „Poznala byste ho ?" „Ba že poznala," řekla žena, „byl jen vo málo menší než vy." „Třebas poporost, jen se dobře na něj upamatujte. Nechodí už tak jako dřív, ??'????? chodí jako pán. Es-li byste ho poznala po dvacíti letech?"

„Jisto-jistě bych ho poznala, jen kdybych ho viděla," řekla žena. Nynčkon Martin přistoup ? ní a řek: „Což som se, Marjánko, tak změnil, že mě nemůžeš poznat? Dyť ??? to já, tvůj muž, kerej se ? tobě vrátil a jemuž si nechtěla dát nocleh."

Po těch slovech přiskočila žena ? němu a líbala ho vroucně. „Poď se mnou domu, lehneš si do nejlepších peřin, co máme. Jeníku, poď, vem tátu s druhý strany a pudeine domu," prosila Marjánka.

Skoro až do rána svítilo světlo v chalupě Martinově. Ten seděl u stolu a povídal ženě a synovi, co všecko zakusil. Eáno poslal syna do hospody pro koně a dal taky Jeníkovi peníze, aby vod něj zaplatil. Martin zatim prohlížel šecko doma, a dyž prohlížel šaty, viděl, že ani jeho žena ani Jeník nemají pořádné šaty. Proto dyž Jeník přived koně, zavolal ho táta a přál mu: „Honzíku, vzejtra ráno pudeš do města a tam koupíš sobě a mace na šaty, abyste se se mnou mohli všudy vokázat." Honzík radostí nemoh se dočkat rána. Stal tedy, rozsvítil si sirku a díval se na hodiny. Byl rozespalej a proto myslil, že uz. je šest ráno a vono zatim bylo teprv půl dvanáctý. Čerstvě se voblíkal a potom šel. Přešel hodnej kus cesty, dyž přišel do vsi ke kostelu a ponocný zdrovna troubil dvanáct hodin. Divil se tomu, že se tak zmejlil, ale šel přece dálejc.