str. 105
Z hub jedovatých nejznámější jest vochomůrka, kterou tak lid jmenuje místo muchomůrka. Mimo tu jest jedovatá huba hořká, již hořká její chuť jako jedovatou prozrazuje (přírodopisné jméno hřib krvavý č. červenka jedovatá) a pýchavka neb pýchavice (pestřec obecný). Pýchavka roste na pokraji lesa u pastvin a když uschla, sype se z ní hnědý prach; pasáci, trhajíce pýchavky, házejí jimi po sobě a straší se tím, že prý oslepne, komu padne ten prach do očí. Hospodáři suchých pýchavek užívají proti průjmů hovězího dobytka. Muchomůrky se rozsekávají a polévají se mlékem; to pak se staví v letní době na místa, kde jest mnoho much.
Všecky ostatní houby, jichž mnoho ještě druhů v našich lesích roste, nazývá lid • společným jménem houby prašivé. Jako lidové názvy hub, rovněž tak případnými jsou i jména, jež dal lid jednotlivým částem hub. Horní části houby říká se hlavička, spodní části kořínek. Kourky na spodní části hlavičky se nalézající, jež zvláště u starších hub jsou patrnými, šlovou vousy.
Houby pojídají se v hubových polévkách a omáčkách, smaží se aneb jinak se připravují; na zimu pak se houby suší, a to nejvíce dou-bravníky. Rozkrájejí se na tenké lupínečky, jež se rozloží na prkno a suší se obyčejně na slunci. Usušené houby uschovají se do pytlíčku z tenkého plátna a věsí se na suchém místě, aby dlouho vydržely. Jsouť pak v zimě dobré do bramborových polívek. O štědrém večeru při večeři nemá scházeti nikde hubová polévka a hubová omáčka.
Houby rostou nejhojněji v létě, když je po dešti teplo. Ale nejsou všecka léta na houby stejně úrodná; padá-li na konci masopustu, t. j. poslední tři dny před popeleční středou mnoho sněhu, bude budoucího léta mnoho hub, padáť v ty dny semeno hub. A prší-li v den sv. Petra a Pavla (29. června), porostou také hojně houby. Poslední tato okolnost, že déšť o svátku sv. Petra vzrůstu hub prospívá, zdá se souviseti se se známou bájí o počátku hřibův a o tom, proč hřiby tak rychle rostou.*)
Houby rostou nejvíce za noci, proto časně ráno se sbírají. Avšak nemá každý při sbírání hub stejné štěstí. Někdo chodí po lese po dlouhý čas a doubravníčka nespatří; jiný jen vejde a již má jich za malou chvíli plný koš. V místě, kde jeden ničeho neviděl, najde jiný — kdo má totiž na houby štěstí — hub dosti. Tomu, kdo nemá štěstí na houby, radí-vají, aby na ně -nechodil, a jde-li přece, napomínají ho: „Nenajdeš ni-
*) Pravíť se v oné báji, již B. M. Kulda vypravuje, že mládenec jakýsi zasil na radu Krista Pána pšenici a když se mu pěkně povedla, upekl pro chudé z pšeničné mouky pečiva. Aby si také přespolní chudí mohli vzíti, naložil těch Božích darů na okno. Sv. Petr šel tu s ľánem Ježíšem a dostal chuť na pěkné bělky; věda však, že pro něho nejsou, vzal si potajmu jede» ten Boží dar a když šel lesem za Kristem Pánem, po kousku jedl. Ale Pán Ježíš dobře věděl, co Petr udělal a že nyní jí. Když dal kousek do úst, 1'án Ježíš se ho cosi tázal. Sv. Petr se lekl, že nemohl pro plná ústa odpovídati; vyplil požvýkanou bělku na dlaň a hodil to do křoví, kdež z toím hned hřiby vyrostly. Toť počátek hřibů a proto dosud hřiby tak spěšné rostou
