Slovanští (českých nevyjímaje) a němečtí spisovatelé nadělali v báje-sloví tolik pavučin a prachu, že tím nyní jest těžko se vybřísti. Našlo-li se na př. něco v severní Skandinávii nebo na Islandě, totiž u jednoho kmene německého, přičteno hned celému pokolení, ač to, co ve Skandinávii anebo na Islandě možno bylo, jest z přičiň klimatických nemožno na jihu Německa. A rovněž tak v Čechách. Přidáme-li k tomu, že nedosti věcně byly památky takové sbírány, tu jest těžko pak věřiti, když člověk spisy jejich jednou byl klamán. Tak na př. Kollár místo: »Na té naší salaši bydlejí tam Valaši« praví: »Na té naší salaši bydlejí tam Veleši!« Prohlásili jedenkráte Kollár, že na jednom vrchu (v Tatrách) ctěni jsou bohové Velesové, a to nejeden i více (již ten množný počet jest podezřelý), že tam i sochy jejich (t. j. jakési primitivní útesy snad skal?) se nalézají — a na'základě toho proměnil pak svrchu uvedená slova, kteréž proměnění zasluhuje nejdůraznějšího odsouzení.

Nejdůležitější jest o tom právě vydaný spis Afanasjeva (Rusa), zvaný »Pohledy na přírodu«.2) Již to jméno (pohledy na přírodu) chová v sobě znamenitý pokrok vrácení se ? přírodnímu kultu národů, a jest to spis svého druhu znamenitý, ač i Äfanasjev byl mnohými nehorázně napálen. Tak zejména prostřednictvím jiného spisovatele dostal se i svrchu uvedený citát Kollárův do díla jeho.

Všecko jest ovšem podrobeno proměně, tak i smýšlení lidu (a to hlavně nyní působením literatury), a jest tudíž nejvyšší čas, aby se sbíralo, nebo po několika letech nebude o tom téměř památky. Jen že přes to, zdá se, že nedosti věcně sbíráno. Tak zejména z okolí Chrudimě a Čáslavě, odkud rodem pocházím, pravil p. Jireček, a tamější život v letech třicátých úplně jsem spolu prodělal, jest ve Slavii několik pří-spěvkův, které však pan Jireček poznati nemůže, slyšelťje za svého mládí zcela jinak, a jest tudíž podezření, že básnivá mysl mladíků nese vinu mnohou.

Při té příležitosti, odskočiv pan Jireček, následující připomněl: Blíže mého rodiště jest hrad Vratislav, kde Vršovici byli zahubeni. Poslední člen Vršovcův utekl se do lesa, chtěje se ukrýti (prý); maje však červenou sukni, která ho prozradila, byl též zavražděn. Vrch nazván Třebíz (?), a podle toho říká lid, že ten poslední Vršovec slul Třeba. Z historie však od Kosmy víme, že to byl Vacek s červenou sukní, který se ukrýval a byl zavražděn, ale to se stalo docela jinde, totiž na Libici. Čemu dáti za pravdu? Nebo jiné: Blíže našeho pole (slova p. Jirečka) byl vrch a hned poblíž rokle, obé lesem hustě porostlé. Když jsem byl mladý, chtělo se mi do lesa, avšak otec mi vždy říkával: nechoď tam, jsou tam (v tom vrchu) »nebeští vojáci« (bálť se totiž, abych nezabloudil). Vrchu totiž říkali »Drábi«. Toť jest patrná etymologie těch slov, jak v ústech lidu svzešla.