sovatele, změny některé přičinil lid, a pověst nebo pohádka atd. jest hotova. V naší době literatura toho druhu skutečné vnikla již v lid.

Co se týká právních obyčejů, pochyboval Jireček, že by užitek byl tak veliký, víme, že co bylo před časem právním obyčejem, v našich časech již nebude.

U potoka, jenž klestí si cestu obrovskými žulovými balvany ? Cha-cholicům, několik kroků za mlýnem, v lese na jednom kamenu opodál řečiště vyryt tento nápis: „Na tomto odlehlém místě 28. srpna 1781 dlela šlechtična Poniatovská. Tiše šuměl háj kolem. Nebe bylo jasné jako její duše, stánek to šlechetnosti. Ode dneška budiž toto místo mně i všem posvátné." Dole je podepsán začátečními písmenami Jan L. z Haye, tehdejší biskup hradecký, známý pro svoji toleranci a lido-milnost.

Upomínka na dobrotivého tohoto vrchního pastýře dosud mezi lidem nezanikla. Byl velikým milovníkem přírody a konal delší i kratší vycházky do půvabného okolí svého sídelního městečka. Za Chacholicemi v lese vystavěl si dřevěný domek, pod jehož střechou byly kolem samé zvonky, jimiž vánek si pohrával. Nedaleko domku zvaly lavičky kol stolku chodce ? odpočinku v čerstvém vzduchu. Také tu byla na stromech upevněna houpačka, na níž se vesnické dítky houpávaly. Šlechetný biskup s potěšením přihlížel za letních dnů skotačivému reji vesnické drobotiny. Chodíval prý provázen od čtyř velikých psů. Vycházel ze zámku lipovou alejí, která doposud je hlavní ozdobou městečka. Za jeho času ve velké oblibě byla rozmarina, která také v rozsáhlé zahradě biskupské hojně se zelenala. Tu psi často zabíhali z aleje do zahrady a tam po oblíbené květině svého pána se proháněli. Když zahradník samotnému biskupu na to si stěžoval, nařídil týž, aby mezi lipami u cesty rozmarínu nasázeli. Jak rozmarina vzešla, psi prý již s cesty nezabíhali.

Biskup Hay často docházel na stráň nad Podlažicemi, která toho času vinnou révou byla posázena a se kteréž pěkná vyhlídka se otvírá. Tam dal si postaviti letohrádek, který lid altánkem přezval. Místo toto si velmi oblíbil. Ano, když těžkou nemocí sklíčen, na lůžku úpěl, vzpomněl si na utěšený koutek ten a nechal se tam donésti, maje za to, že ve svěží přírodě sil tělesných znova nabude. Než nebylo mu toho přáno, neboť tamže 1. června 1794 dotrpěl.

Poddaný lid okolní, jak slyšel, že šlechetný jich pán skonává, v přehojném počtu se nahrnul ? altánku, žádaje za poslední požehnání. *)