Není také divu, že v duchu tehdejší doby po smrti tohoto miláčka lidu vznikly různé řeči, že prý biskup tu a tam po smrti se zjevuje. Tak ještě na počátku tohoto století vídávalo jakési děvčátko v Chrasti v děkanském kostele kněze s biskupským odznakem v oratoriu nad sakristií. Tam sedával, maje zraky do modliteb upřeny. Přišel-li kdo do oratoria, tu odsedí neb na zad ustoupil. Děvče o zjevu tomto vypravovalo, a když ukázány mu obrazy biskupů i obraz Hayův, tvrdilo s určitostí, že ten to jest, co se mu zjevuje. I byla vybídnuta, aby udá-li se jí opět zjevení ono, zeptala se, čeho si přeje. Ona tak učinila, a tu biskup odvětil, že si přeje, by vše se dalo, tak jako za dnů jeho. Tak aby z podlažického dvora byla dávána ročně chudým kráva a pod. Děvče toto později vstoupilo v Třebové do kláštera.

V neděle a svátky chodí mládež na »ranne« nebo na »velké« či na »velké náboženství«; synei mohoucí čísti, berou modlitební knížky, ? nimž děvuchy přibírají růžence, obtočujíce si je na levé ruce. Též »šnuptychla« nebo »šatka«, jež drží se v levé ruce, nesmí scházeti. Malá děvčátka, neznající ještě číst', se spokojí se šatkou a růžencem, byť na něm modliti se neuměla. V kostele klekávají nebo stojí u »groty« (zábradlí) a »zpivú« nebo »řikajú«; také někdy zajdou do »kruchty« nesouce »na řikani«. Nesmějí se zapomenouti modliť, když zvoní se »s v i t a n i, poledňo a svatvečer«.

Pozdravení dávají »Pochválen buď Pan Ježíš Kristus«; někde jen »dobre rano« nebo »pěkně vitam«. Pracující zdraví: »Pambu pomáhaj«, »Bože pomož« (Dobrá, Domaslovice), »Pambu obroď«, »Pambu naspoř«. Sedícím u jídla praví se »rač vam Pambu požehnať«. Čtrnáctileté děvče ze Šenova, s nímž js'em déle hovořil, vyptávaje se na rozličné věci, děkovalo mi řkouc: »Děkuju jim za úprimnosť«. Matka vybízí malé dítě, aby políbilo ruku knězi řkouc: »daj packu«, »polubcaj«, »poboskej« (Moravka) ručičku; stydí-li se, dodává mu chuti: »bo bys nebyl švarný«. Starší děti bez upozornění spěchají políbit ruku, zdravíce při tom: »pěkně«, též »poníženě vitam velebného paterka, velebného pana«. Na Moravce a Janovicích titulují kněze, jestliže s ním mluví, »velebný panočku«, jinak velebný paterek. V Oldřišově v pruském Slezsku »panáček« je farář a »päterek« kaplan. Rodiče navádějí dítky, jak mají oslovovati osoby: pan učitel jest pan »rechtur«, hospodářský správce — pan »uřednik«, starosta obce — pan »fojt, burmistr, rychtář«. Pánům se říká »oni«.