Tím, doufám, je prokázáno, že Koldínova ustanovení o nedílu rodinném a jiné dědické zákony starého práva českého trvaly v Litomyšli v praxi v platnosti již v lo. a 16. století, a to současně s platností práva saského.

Jak tomu bylo ve vesnicích okolí Litomyšlského v téže době? Zápisy v knihách městských určitě ukazují, že nebylo po celé 15. století, až do roku 1513, částečně až do roku 1547, žádného právního rozdílu mezi městem a vesnicemi v okolí Litomyšle, leda ten, co jméno město a vesnice ukazuje, tedy jmenovitě ne v právě dědickém.

V knize č. 15 str. 188, Němčíce, k roku 1438 čteme: „Martin Kartuš atd. známo činíme tímto zápisem, že Ěehoř řečený Nemasta z Němčic oddělil syna svého Martina před námi v plné radě. Oddal jemu díl jeho, a Martin to od otce přijal, a propustil jest mocně Martin otce svého i mater i jiné všecky dědice nynější i budoucí ze všeho statku menovitého i nemenovitého pokojně na věčné časy sám před sebou i před každým, kdožby koli na to jeho právem sáhl. Svědkové těch úmluv Mikuláš rychtář z Němčic, Prokop konšel, Petr konšel, oba z týchž Němčic." Zápis tento jest také první jazykem českým napsaný.

Spolek mezi tchánem a nevěstou jeho zapsán v knize č. 15 str. 212 roku 1441 : .... stalo se svolení v plné radě mezi Tomšem z Litrbacb. a mezi Markétou nevěstou jeho o jich statek, jmenovitě tak, že spolu bydliti mají a s sebou laskavě nakládati jakožto přátelé. Žádný přítel nemá jim v tom zmatku činiti, ani na ně sahati všelikterakým obyčejem.

Táž kniha č. 15 str. 321 roku 1458: Haiza v Sedlištích se švagrem svým sáhl na roli Martina bratra svého, spadlou na něho po otci, ale byl jest dělen Haiza od otce. Rozdíl jejich však nebyl zapsán, a tak se raději po dobrém smluvili, že má dáti Martin Haizovi ještě 4 kopy. Oddílů ve vesnicích v knize č. 15 zapsáno je více.

Při každém prodeji, postupu, odevzdání statku vesnického atd. děje se každý zápis do knih městských po celé 15. století vždy jen s vůlí dědiců neb budoucích hospodáře odstupujícího pro nového hospodáře a třeba ještě pro někoho a jeho dědice nebo budoucí. Obyčejná formule zápisu takového jest: „a tak táž paní Dorota i s Mandou dcerou svou odřekly jsou se toho lánu pole s svými budoucími a potomnymi na věky .... a tak Havel zapisuje sobě i svým budoucím ? jmění, držení, ? požívání i ? prodání, a to na věčný pokoj beze všech zmatků a všelikterakých nesnází" (č. 15 str. 215, až ? roku 1441). — Nebo: Míchalec z Újezda vyznal jest, že prodal jest dvůr, nic sobě nepozůstavuje ani svým budoucím, .... a také k tomu dvoru prodání dali jsou vůli Jakub z Třemošného, strýc Míchalcův, a Barbora, sestra Jakubova, i jeho budoucí, a konečně se toho dvora odřekli, že tu již více o nic hleděti nemají .....a tak zapisuje sobě Tóma ten dvůr i své manželce i svým

budoucím ? jmění atd. (Č. 15 str. 220 roku 1442). — Při odevzdání: a tak již maně odevzdal a se odřekl jest, a to na věčný pokoj i s svými