popelí, holubi lezou na vrchní „šár", kohouti silně a vysoko kokrhají, pes kouše trávu, dobytek strká cbřípě do hnoje, koza se „drbe" o zeď, kočka se škrabe nebo pije vodu, husy se potápějí pod vodu, koně se otřásají, jsou nepokojní, vlaštovky létají při zemi, mouchy a komáři štípou, „nekřesťansky". Bude-li teplo, žáby skřehotají; bude-li pršeti, kuňkají. Známou rosničku se žebříčkem ve sklenici také ledakde nalezneme. „Štípou-li mě hodně blechy, není daleko do deště!" otevřeně poznamenala hovorná babka v Toušicích na Kouřimsku.

Ěada jiných více méně vážných pranostík koluje v lidu. Je li slyšeti silně zvony z dáli, padá-li kouř z komínu dolů, žene-li vítr kouř z kamen do světnice, smrdí-li kovářský „čoud", bude pršeti. Před deštěm také ztrácí so voda z-vývařisek, potí se ploché kameny, plotna dostává „rosu". Kdo cítí „kvíčaly" (křeče), koho pálí kuří oka, věští změnu, počasí.

Někdy se rozpoutá nad krajinou bouře, Boží dopuštění a nebe se ani nezavře. Průduchy nebeské jsou otevřeny — Pán Bůh hrozí. Všichni domácí kleknou, rozžehnou hromničku a modlí se z evangelia sv. Jana: „Na počátku bylo slovo . . ." Při zablesknutí se znamenají křížem, říkajíce: „Pán Bůh s námi!" Dříve zvonili i troubili na mraky, zaklínači zaříkávali je na skály, hory a moře; dnes jen se chrání před udeřením „Božího posla". Z tó příčiny je na stavení plechový, kohout (u našich předků býval blesk „nebeský kohout"), dávají pometlo přede dvéře při bouřce (čarodějnice nehodí svého, na němž o bouři letí); kde pěstují netřesk, tam hrom netřeskne. Oheň od hromu uhasí se jen mlékem. Odkud o bouři utíká myš, zajíc, křeček, tam udeří hrom. V peřinách je každý před bleskem chráněn, ale postaví-li se na prahu v bouřce, volá. blesk do stavení. Blesky jsou dva: horký a za ním studený. Zabije-li koho blesk ve stavení, nezapálí. Za sedm let se najde hromový kámen. Kdo nosí hromový kámen (klín), bude silný. Také jím se dají rozličné nemoci zažehnati. Stavení uchrání před bleskem, kdo přes ně hodí svěcené velikonoční vajíčko, zastrčí pod krov třísku „z Jidáše" (ohně na Bílou sobotu). O jarní bouři si lid libuje. Ěíká: čím více a čím dříve, z jara hřmí, tím lip! Země se otřese a stane se úrodnější.

Po bouři se objevuje duha — znamení smíru. Kdo na ni ukazuje, uřkne ji; potom může se zaliti vodou celá krajina. „Duha táhne vodu, bude pršeti," říká se ode dávna — jak již na Slovensku zapsal Kollár: „Bude dážď, bude dážď, dúha vodu pije ..."

Ale s vodou pije duha i žáby, hady, štíry a ryby — pršívají potom s deštěm a bývá jich proto po dešti tolik!

Padá-li sníh, to prý roztrhla se poduška, nebo židovi pytel. Sníh, peřina na obilí. Mnoho sněhu, málo vody. Není-li sněhu, není hub. Přiletí-li na podzim straka záhy ke vsi, bude brzy sněžiti.

Dlouholetá zkušenost lidu venkovského stanovila též, jaký účinek má povětrnost v jednotlivé dny v roce na úrodu; je jich bez počtu.*)